Článek
Na soupeře evropské špičky se jmény jako Luka Modrić, Ivan Perišić nebo Joško Gvardiol. Přiznám se, že tomu úplně nerozumím. Nic víc než reprezentace by totiž v českém fotbale být nemělo.
Čeští fanoušci přitom ukázali, že reprezentací dokážou žít. Březnové barážové zápasy o mistrovství světa proti Irsku a Dánsku vyprodaly Eden i Letnou. Na kvalifikační duel se stejným Chorvatskem pak přišlo loni v říjnu do Edenu oficiálně 18 870 lidí. Teď jich bylo o téměř tři a půl tisíce méně. Oficiální návštěvnost samozřejmě nemusí vždy přesně odpovídat počtu lidí, kteří skutečně prošli turnikety, přesto určitý obrázek nabízí.
Vysoké ceny i malá propagace
Vinu ale nelze jednoduše hodit na fanoušky. Fotbalová asociace jim cestu na stadion příliš neusnadňuje. Nejlevnější vstupenky sice stály 590 korun, další kategorie už ale 890, 1 290 nebo i 1 690 korun. Zvlášť pokud chce člověk vzít rodinu, dát si jídlo a pití a navštívit Chorvatsko i Anglii, nejde o zanedbatelnou částku.
Ještě větší problém vidím v propagaci. Česko se po dvaceti letech dostalo na mistrovství světa a reprezentace by měla být tématem, které na člověka vyskakuje ze všech stran. Podobně zápasy s Chorvatskem, Anglií nebo Španělskem. Místo toho mám pocit, že pokud člověk aktivně nesleduje fotbal a reprezentační kanály, může kolem něj zápas téměř bez povšimnutí proplout.
Navíc je potřeba přiznat, že reprezentace ani FAČR momentálně u části veřejnosti nemají nejlepší renomé. Nepovedené vystoupení na mistrovství světa, na které se čekalo dvacet let, a následný komunikační marast kolem trenérské otázky důvěře fanoušků rozhodně nepomohly. O to víc by měl svaz pracovat na tom, aby si jejich zájem a vztah k národnímu týmu získal zpátky. Nestačí spoléhat na to, že český lev na dresu automaticky zaplní stadion.
Reprezentace hrála včera doma první soutěžní zápas po půl roce, v sobotu, proti Chorvatsku a poprvé pod novým trenérem. Česko nemá fotbalový stadion s kapacitou 20 tisíc a více míst. Přesto zůstaly tisíce sedaček prázdných.
— Sporťák (@SportakCZ) September 27, 2026
Návštěva jen 15 421 diváků. pic.twitter.com/1aViUVndkK
Přitom za předzápasový program zaslouží organizátoři pochvalu. Fanzóna nabízela širokou škálu občerstvení a různých aktivit, namátkou šipky, voleje s odrazovou trampolínou nebo hraní virtuální kopané. Před utkáním zkrátka bylo co dělat. FAČR tedy dokáže připravit zajímavý program pro člověka, který už se rozhodl přijít. Otázkou je, jestli ho dokáže dostatečně přesvědčit, aby toto rozhodnutí vůbec učinil.
Na atmosféře se dá pracovat
Samotná návštěva je ale jen jednou částí problému. Druhou byla atmosféra. Kluci a holky z Fanatismu Česko se snažili prakticky celý zápas a bez nich by bylo v Edenu ještě větší ticho. Některé chorály možná přicházely v momentech, kdy se příliš nehodily k dění na hřišti, ale jinak není této fanouškovské skupině co vytknout. Atmosféru na téměř dvacetitisícovém stadionu ale nemůže vytvářet pár desítek nebo stovek lidí, je potřeba, aby se zapojili i ostatní. Minimálně širší okruh kotle.
Není to přitom poprvé, kdy jsem měl na reprezentaci podobný pocit. Při utkání s Ukrajinou v roce 2024 bylo v Edenu obrovské množství hostujících fanoušků a jejich jednoduché „U-KRA-JI-NA“ se stadionem neslo tak hlasitě, že si na něj vzpomenu ještě dnes. Právě takovou sílu může mít jednoduché fandění, pokud se k němu přidají tisíce lidí.
Svaz musí udělat víc pro to, aby lidi na reprezentaci dostal. Lepší propagací a možná i přístupnější cenovou politikou. Jakmile ale projdeme turniketem, je zase na nás, co reprezentaci dáme my. Protože zápasy reprezentace by měly být místem, kde se zapomene na klubovou příslušnost a fanoušci Sparty, Slavie, Plzně, Baníku, Zbrojovky nebo třeba Horní Dolní mají táhnout za jeden provaz. A byla by škoda, kdyby to platilo jen tehdy, když se zrovna hraje o mistrovství světa.
Autor textu: Jan Lukacko
Zdroj statistických informací: Livesport
