Dva zápasy pravdy. Reprezentace se pokusí odvrátit blamáž

Závěrečný sraz letošního roku a zároveň poslední dva zápasy kvalifikace na EURO odehraje naše národní mužstvo. Naoko omlazený soubor Jaroslava Šilhavého má dva úkoly. Hlavním je postup do hlavního turnaje stůj co stůj. Druhým cílem bude hrát fotbal. V současné konstelaci jeden úkol šílenější než druhý.

Před malou chvílí skončila tisková konference před zápasem v Polsku. Jaroslav Šilhavý na ní mluvil klidně a smířlivě, ale vlastně pořád dokola o tom samém, jak jsme už zvyklí. Máme respekt a pokoru k soupeři. Polsko je stále silné a kvalitní. Až nepříjemně se koučův proslov podobal tomu v Albánii. „Přijeli jsme sem uspět.“ Co ale hledat pod pojmem „uspět“? Pokud to znamená neprohrát, naši borci se budou muset zapotit mnohem víc než v Tiraně, minimálně nasazením. Rádoby pozitivní, ale vlastně nijaký postoj spíše evokuje dojem, že jsme vsadili na kartu domácího zápasu s Moldavskem. Poláci berou utkání smrtelně vážně, koneckonců ve zpackané kvalifikaci změnili co mohli. Obměnili kádr, vyhodili trenéra. V jejich posledním utkání polský mančaft požene padesátitisícový kotel. To je obdivuhodná důvěra v nároďák ve chvíli, kdy se fanoušci smiřují s baráží. Snad nás plný dům nezaskočí, jako tomu bylo posledně v Albánii.

V sestavě soupeře můžeme očekávat největší hvězdu Roberta Lewandowskiho. Barcelonský snajpr už má svůj věk a letos zažívá méně povedenou sezonu. To ovšem není žádná útěcha. Ve své „slabší“ sezoně zdaleka neodehrál vše. Ze čtrnácti soutěžních zápasů to má 8 + 4.  Náš nejefektivnější útočník, debutant Tomáš Chorý, dal o gól méně. Potřeboval však na to o devět zápasů víc. Sexy bilanci má i další novic Vasil Kušej (6 + 4). Otázkou však zůstává, zda do utkání zasáhne alespoň v jeho průběhu. A když jsme u toho, můžeme chvíli zahloubat nad tím jak a kdo by měl vlastně zítra hrát. Bude se základní jedenáctka tvořit podle aktuální formy, taktické přípravy na soupeře nebo zase podle Šilhavého mantry „kdo nic nedělá, nic nezkazí?“ Trenér byl na tiskovce ohledně zahajovací sestavy tajemný jako Fantomas, dá se ale očekávat sázka na „slávistickou“ kostru.

Český tým jde do zápasu zvýhodněn faktem, že má oproti Polákům odehráno o zápas méně. Přes veškerá vyjádření, že kvalifikaci máme ve svých rukou, nebo spíš právě proto, by bylo pěkné ukázat trochu sebevědomí. Vystrčit drápy a něčím soupeře překvapit. Jedeme do Polska uspět? Pak tedy nesmíme protivníkovi, jenž má ve svém středu borce ze všech top pěti lig Evropy hrát profesorský fotbal a čekat, že se rozloží sám. Při luxusu jednoho zápasu navíc by byla škoda nevyužít možností Kušeje v kombinaci s Černým, byť by hrál třeba přes nohu. Zdvihnout ukazováček musíme u středu zálohy. Pokud budeme brát v potaz aktuální formu, jediný použitelný je Tomáš Souček. Manažer národního mužstva Tomáš Pešír po původní nominaci řekl, že není důvod, aby byl povolán někdo jen na základě toho, že hraje Bundesligu. Snad si jen omylem spletl hráče, ke kterému byl komentář adresován. Jinak si nelze obhájit nominaci Alexe Krále.

Záložní řada by určitě snesla, kdyby se do ní podařilo vtlačit například Lukáše Kalvacha, Pavla Šulce nebo jiná zajímavá jména z tuzemské soutěže. Právě střed pole se jeví jako největší slabina. Není z nejrychlejších a po odchodu Antonína Baráka neoplývá ani kreativitou. Což není příjemné ani v konfrontaci s Polskem, které hraje fotbal, natož proti Moldavcům, kteří ho hrát téměř jistě nebudou. A jak nám jde dobývání zaparkovaného autobusu už víme.

Na tiskovce ve Varšavě dostal Jaroslav Šilhavý od polského novináře škodolibou otázku. „Hrajete o své setrvání na lavičce reprezentace?“ Dostal očekávanou odpověď: Počkejme si na konec kvalifikačního cyklu, pak se svaz rozhodne. Nebudeme už do kouče Šilhavého kopat. Popřejme mu, aby reprezentace, nejen zítra v Polsku, uspěla. Popřejme mu, aby letošní rok zakončila se ctí a aby do klíčových zápasů dal on i jeho svěřenci všechno jako by to měl být jejich poslední zápas. A ať si národ trenérů a odborníků na všechno říká co chce, stejně si všichni tu televizi zase pustíme.