Hlas Tehelného pole: Jak se stát speakerem Slovanu Bratislava

Fanoušek si na fotbalovém zápase všímá především hráčů, případně trenérů. Pozice, kterou lidé vnímají především hlasem, je post hlasatele na stadionu. Na Slovanu v této pozici už téměř 10 let působí Jakub Vrbinčík. Promluvili jsme si s ním o jeho práci, jak vnímá současný Slovan, ale i o tom, jak psychicky zvládal období, kdy byl zraněný a nemohl vykonávat svou práci.

Jakube, vítej. Začnu asi otázkou na nejčerstvější téma. Jak vnímáš postup Slovanu v předkole Ligy mistrů?

Je skvělé, že se to podařilo. V určitém slova smyslu to bylo něco, co se očekávalo, ale samozřejmě to nikdy není tak jednoduché. Je samozřejmě super, že Slovan pokračuje v kvalifikaci Ligy mistrů, stejně jako to, že máme jistotu minimálně Konferenční ligy, což je pro klub úplně nejzákladnější cíl v rámci Evropy. Je fajn, že je toto splněno, protože z týmu tak může opadnout ten počáteční tlak a může se pokusit zabojovat o vyšší mety a další soutěže na podzim.

Od kdy se věnuješ práci hlasatele?

Co se hlášení týče, tak prvního října 2016 jsem hlásil svůj první zápas. V té době ještě na Pasienkách. Následně se otevřelo Tehelné pole, v březnu roku 2019 a od té doby jsem hlasatelem tam. Ale už předtím jsem působil jako hlasatel na starém stadionu.

Ve funkci hlasatele jsi nahradil Františka Zeleného. Ten byl ve Slovanu 35 let. Jak jsi vnímal skutečnost, že nahradíš takovou legendu?

Měl jsem nějakou svou představu, než jsem začal. S tím jsem i Slovan oslovil. Možná tímto odpovídám i dopředu na nějakou další otázku, ale lidé se mě často ptali, jak jsem se na Slovan dostal. Ta odpověď je velmi jednoduchá. Prostě jsem napsal Slovanu mail, který měli veřejně dostupný, a napsat mohl kdokoli. Takto to funguje i teď. V té době mě tam nikdo neznal, ale já jsem se představil, řekl jsem, čemu se věnuji a také jsem přednesl nějakou svou představu toho, jak bych chtěl hlásit a jak si to vlastně celé představuji.

Abych ale odpověděl na otázku, neměl jsem prakticky žádný stres, i když jsem si uvědomoval, že nahrazuji takovou legendu, jakou byl Ferko Zelený. Mám k němu obrovskou úctu za vše, co pro Slovan udělal. Osobně jsem se však nestresoval. Měl jsem vnitřní pocit, že tato pozice je pro mě šitá na míru. Chtěl jsem si to vyzkoušet a jsem velmi rád, že jsem dostal takovou příležitost. Vnímám to jako svou součást a je to pro mě úplně přirozené. Cítím, že je vše jak má být.

Předpokládám, že ke Slovanu jsi měl vztah ještě předtím, než ses hlásil na tuto pozici.

Samozřejmě. Narodil jsem se v Bratislavě, takže jinak to ani dopadnout nemohlo. I když musím říct, že moji rodiče jsou hudebníci, takže jsem v uvozovkách taková černá ovce rodiny, protože jsem si razil vlastní cestu, která byla mimo to, čemu se věnovali moji rodiče. Jednak jsem se tu narodil, a i když jsem nějaké období byl na Záhoří, ale i tak jsem byl v Bratislavě prakticky každý den, kvůli škole, či nějakým brigádám. Jsem hrdý, že jsem se tu narodil a Slovan byla pro mě jediná možnost. Jsem za to rád a neměnil bych.

V době kdy jsi začínal, nastával i jistý posun Slovanu. Přesunul se na nový stadion, začal pravidelně hrát evropské soutěže. Vnímal jsi ze své pozice i ty tuto změnu a posun?

Přechod na nový stadion byla samozřejmě obrovská změna v pozitivním slova smyslu. Čekalo se na to velmi dlouho a pocitově to bylo ještě delší. Pasienky se Slovanem nemají nic společného, právě naopak. Speciálně pro fanoušky to bylo náročné období. Jsem velmi rád, že i v rámci toho hlášení jsem zachytil ten moment, kdy se klub přesouval na nový stadion. Přiznám se, že jsem to měl i tak v hlavě nastavené, že výstavba stadionu nabírá na obrátkách a já jsem chtěl být toho součástí. Také jsem cítil, že se o tu pozici potřebuji ucházet ještě dříve, než se začne hrát na novém stadionu. Jsem velmi rád, že mi toto načasování vyšlo na výbornou.

Jak jsem už zmínil, začal jsem v roce 2016 na Pasienkách na ligovém zápase proti Michalovcům. Od roku 2017 jsem už plnohodnotně hlásil, i když tam byla taková kratší tříměsíční pauza kvůli povinnostem v mé tehdejší hlavní práci, protože jsem pracoval pro slovenskou televizi. Vše dopadlo, jak mělo a jsem velmi rád, že jsem zachytil ten přechod na Tehelné pole a stal jsem se určitou součástí Slovanu a tak to funguje dodnes.

Fanoušci mohou tvou práci slyšet na zápase. Jak se však ty před zápasem připravuješ?

Před zápasy si nedělám žádnou hlasovou přípravu. Už se nějak znám a mám odhlášených téměř 200 zápasů. Osobně jsem dost sebekritický a také perfekcionista. Takže pokud najdu něco, co se mi na mém hlášení nelíbí, i když to může být věc, které si lidé ani nevšimnou, tak se snažím to z mého pohledu zlepšit, ideálně až k dokonalosti. Žádnou speciální přípravu však nemám. Jediné, co tak mohu zmínit, je to, že jsem se naučil tlumit emoce ještě před zápasy. Samozřejmě, že se na každý zápas těším, ale snažím se to neprožívat před zápasem, ale až tehdy když je ten správný čas. Například když představuji základní sestavu, nebo hlásím góly. Toto jsem se naučil. Využít emoci ve správný čas, aby byla nejvyšší tehdy, kdy má být. Toto si připomínám před zápasy a je to pro mě jediná příprava. Nedělám však žádná hlasová cvičení ani nic podobného.

Zmínil jsi hlášení sestavy před zápasem. Vzpomeneš si na nějaká jména, která se ti složitě vyslovovala?

Mezi našimi hráči ne. U soupeře se občas objeví nějaká kostrbatá jména, ale asi si nevzpomenu na nikoho konkrétního. Ale vím, že například při zápasech s Olympiakosem, či s PAOKem se našla nějaká řecká jména, která jsou opravdu velmi dlouhá. S výslovností jmen našich hráčů jsem však nikdy neměl problém. Bylo by to velmi neprofesionální, kdybych je nedokázal vyslovit. Občas se sice najde složitější jméno, ale tam si nedovolím zaváhat. Nepamatuji si u nás nikoho s nějakým extrémně složitým jménem, ale i kdyby se někdo našel, tak bych tu výslovnost trénoval do té doby, dokud by nebyla dokonalá.

Zmínil jsi to, jak zvládáš emoce před zápasem. Jak to však funguje během zápasu, především pokud se zápas nevyvíjí dobře?

Nepředstíraná emoce, je vždy nepředstíraná emoce. Samozřejmě se i tím hlášením snažím, abych nabudil stadion, případně abych zlepšil atmosféru, která může být při negativním průběhu oslabená. Dívám se na to takto. Chci dát zápasu přidanou hodnotu a při nepříznivém průběhu zlepšit atmosféru, a tím pomoci i hráčům na hřišti, kteří to také pocítí. Chci, abychom s fanoušky fungovali jako jeden celek a aby to hráče nastartovalo k obratu.

Jaká je tvá nejlepší vzpomínka z působení na Slovanu?

V tomto případě je to absolutně jednoznačné. Loňská odveta play-off Ligy mistrů proti Midtjyllandu. Sám o sobě byl ten zápas fenomenální, až pohádkový. Těžko by se scénář toho střetnutí dal napsat lépe. Plus, když si člověk k tomu připočítá to, že to byl sen, který se předtím nikdy nepodařil a navíc na Tehelném poli, při výborném zápase s dramatickým koncem, tak skutečně se mi nedá vzpomenout na žádný jiný zápas.

O negativních věcech lidé neradi hovoří. Co však bylo pro tebe největším zklamáním?

Zápas proti Olympiakosu v předkole Evropské ligy v sezóně 2022/2023. Byla to odveta na domácím stadionu po remíze 1:1 z venku. Doma jsme prohrávali 0:1 po takovém smolném gólu. V 95. minutě dal Šaponjič vyrovnávající gól a měl jsem pocit, že spadne stadion. Ta emoce byla neuvěřitelná. Velmi dobře si pamatuji, že Olympiakos takticky kouskoval hru, byly tam nějaké provokace od jejich hráčů a celkově to bylo takové napjaté. Proto jsem si asi až trojnásobně více přál, aby se to našim klukům podařilo. Dostali jsme se do prodloužení a zápas nakonec dospěl k penaltám, ve kterých jsme nakonec vypadli. Toto byl pro mě velmi hořký pocit. Postup byl velmi blízko, ale nepodařilo se to. Nakonec však přišel zápas se Zrinjski Mostar, který jsme po dramatickém dvojzápase a po penaltách vyhráli. Takže vše se děje pro něco.

Ještě mě napadl dvojzápas s Ferencvárosem. Vybičované derby, přičemž jsme venku vyhráli 2:1, ale následně jsme doma prohráli 1:4. Toto byla trpká pilulka. Určitě ještě horší než zápas s Olympiakosem, především díky té rivalitě co Slovan s Ferencvárosem má. Bylo pro mě velmi nepříjemné, že u nás doma vyhráli tak vysoko a postoupili.

Jak blízko máš k hráčům ze své pozici? Přicházíš často s nimi do kontaktu?

Co se hráčů týče, tak to není úplně každodenní kontakt, ale jsem s nimi prakticky stále. Jsem určitým způsobem taková spojka mezi marketingovými povinnostmi a hráči. Takže pokud s hráči třeba natočit nějaké video, případně jdou do televize nebo rádia, tak tato úloha často připadne mně. Takže s nimi komunikuji a přirozeně se stává, že s někým mám bližší vztah, s někým jen čistě profesionální. Důležité však je, že nemám s žádným hráčem žádný osobní problém ani nic podobného. Za to jsem velmi vděčný a považuji to za velmi důležité.

V případě Dominika Takáče se bavíme o hráči, který působil v dresu největšího rivala a o pár týdnů později jsi už na stadionu hlásil jeho jméno. Jaký to byl pocit?

Ten přestup byl samozřejmě i v médiích velmi rozebíraný a zmiňovaný. Dominik svůj první zápas chytal ve Slovinsku proti Celje. Tam podal fantastický výkon, hlavně když tým hrál velkou většinu zápasu s červenou kartou, tak svými zákroky pomohl udržet remízu. Po zápase fanoušci zareagovali fantasticky a skandovali na stadionu jeho jméno. Už jsem viděl, že si ho oblíbili a já jsem na domácí odvetě věděl, že ho přijali mezi sebe, a když jsem vyhlašoval jeho jméno, tak ta odezva byla fantastická jako u všech hráčů. Už v Celje fanoušci ukázali, že si ho oblíbili, takže to bylo jednodušší. Samozřejmě kdyby ten zápas dopadl jinak, možná bych přemýšlel, že jak to dopadne. Ve finále je ale mou úlohou to, abych každého hráče vyhlásil stejně a plnohodnotně. Dominik se nám za to odvděčil fantastickými výkony a měl velký podíl na tom, že jsme se kvalifikovali do hlavní fáze Ligy mistrů.

Mimo domácí zápasy cestuješ i na ty venkovní. Jaké máš pracovní povinnosti tam?

Moje hlavní úloha je ta, že dělám s hráči rozhovory po zápase, nějakým způsobem zpracovávám tiskovou konferenci, výstupy na sociálních sítích. Takže mám takovou standardní reportérskou úlohu.

V Česku je poměrně významnou osobností v pozici hlasatele Lukáš „Strašák“ Vala. Vnímáš i ty na Slovensku, že tě lidé už poznávají?

V Bratislavě to vnímám určitě. Nejdu se určitě porovnávat například s Vladem Weissem, který pokud je ve městě, tak si ho fanoušci odchytí na každém kroku. Ale mohu říct a jsem za to velmi rád, že mám odezvu od lidí, že mě poznávají. Občas se pozdravíme a například nedávno se mi stalo, že za mnou přišel nějaký mladý chlapec a vyprosil si ode mě fotku. Je to příjemné a jsem za to rád, protože moje práce je přímo spojená s tím, jak na mě lidé reagují. Projevuje se to i na zápasech a mně na tom velmi záleží, aby ten můj vztah byl co možná nejlepší. Vnímám, že si fanoušci zvykli, že jsem nějaká součást zápasu a chci se snažit, abych je nikdy nezklamal, přinášel pozitivní emoce a zpříjemnil jim ten zápas.

Samozřejmě se to netýká jen Bratislavy. Nedávno jsem byl na východě na Zemplínské Šíravě a i tam mě mnoho lidí poznalo, což jsem byl příjemně překvapen, že se to stalo i takto daleko od Bratislavy. Naštěstí, Slovan má fanoušky všude.

Máš ty osobně nějaké vzory, nebo i lidi z tvé profese, které aktivně sleduješ?

Když jsem ještě nehlásil na Slovanu, může to být i více než 10 let dozadu, možná i 15. Byl jsem na zápase v Neapoli, kde mám i kamaráda, který tam chodí do kotle a vzal mě tam. Tam je celosvětově známý hlasatel Daniele „Decibel“ Bellini. Velmi se mi líbilo, když vyhlašoval Higuaína, ještě když v klubu působil, v Lize mistrů. Viděl jsem to na videu a chtěl jsem to vidět i naživo. Všiml jsem si, že v televizi bylo vždy perfektně slyšet, když to hlásil. Já jsem šel do kotle Neapole na zápas proti AS Řím. V tom zápase Callejón dal gól v nastavení na 1:0. To byla taková euforie, že já jsem toho hlasatele reálně neslyšel.

Během skandování hráčova jména, byla ta atmosféra ohlušující. Velmi jsem se na hlasatele těšil, ale naživo na zápase jsem ho prakticky vůbec neslyšel. Toto byl pro mě jeden z impulzů. Tehdy jsem zjistil, že i já bych chtěl někdy něco takového dělat. Přiznám se, že dnes ho až tak aktivně nesleduji, ale stále mám před ním a před jeho prací obrovský respekt.

Toto ti nerad připomínám, ale minulý rok jsi byl nějaký čas zdravotně indisponovaný. Jak se v takovém případě hledá náhrada na tvou pozici?

V té době jsem se cítil tak špatně, že jsem náhradu za sebe vůbec neřešil. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, kdo bude hlásit. Náhrada za mě není stanovena. Je to moje práce a tím pádem počítají s tím, že tam budu vždy, což jsem i byl. Jsem však velmi rád, že mou náhradou byl můj nejlepší kamarád a bývalý kolega ze slovenské televize, Samuel Brečka, který je také Slovanista. Klub ho oslovil bez toho, že bych se k tomu jakýmkoli způsobem přičinil. Považuji ho za nejlepší možnou náhradu, ale hned jsem mu po zápase řekl, v rámci zábavy, ať si nezvyká, protože brzy jsem zpět.

Jak jsi tuto skutečnost zvládal po psychické stránce?

Měl jsem zlomenou čelist a bylo to vůbec poprvé, co jsem vynechal domácí zápas Slovanu. Nikdy předtím jsem ho nevynechal, i když jsem se občas cítil, že možná nejsem tak úplně fit. Jsem své práci opravdu oddaný a vše tomu přizpůsobuji. Toto bylo poprvé, co se mi něco takového stalo. Ještě jsem i v nemocnici přemýšlel, zda neuteču. Samozřejmě to ale nebylo možné. Navíc to bylo pro mě velmi emotivní, protože jsem z okna viděl na střechu stadionu. Viděl jsem, že je tak blízko a přesto tak daleko.

Po devíti dnech jsem už hlásil po konzultaci s doktorem zápas Ligy mistrů. Nechtěl jsem o něj přijít. Při tom všem co se stalo, ta operace, to jak jsem vypadal, se to nejdříve zdálo nereálné. Ale nějakým zázrakem a hlavně díky doktorovi jsem to stihl. I když jsem mohl být měsíc práce neschopný, na co se mě i doktor ptal, protože při takovém zranění je to standardní postup. Já jsem se však okamžitě zeptal na to, zda mohu jít hlásit zápas Ligy mistrů. I díky tomu jsem nakonec vynechal jen domácí zápas s Ružomberkem.

Autor rozhovoru: Róbert Hložka