Hledání sparťanského dna. A co takhle něco změnit, Larsi?

Pro fanouška však může být ještě hůř. Vypadá to, že trenér Lars Friis ani sportovní ředitel Tomáš Rosický (zatím) netuší, jak z krize ven.

Měsíc říjen 2024 by Sparta zřejmě nejraději vymazala ze svého životopisu. Během jednoho jediného měsíce (plus mínus pár dní) zhasly její naděje na titul (tady však ještě něco fanouškovi kyne) a reálně i na postup do vyřazovací fáze LM (o přímém postupu nikdy nebyla řeč). V období mezi 27. zářím a 6. listopadem je její bilance napříč soutěžemi více než strašidelná: šest porážek, skóre 12:18, dvě upocená vítězství (jedno proti druholigovému Brnu) a jedna remíza. K tomu připočítejme obří marodku, špatnou formu opor a ne zrovna širokou a potřebně kvalitní lavičku. Fanoušek musí nutně nabýt dojmu, že je vymalováno. Během jednoho měsíce!

Fanoušek (kromě onoho dojmu) má určitě i déjà vu a nutkavý pocit, že tohle už někdy zažil. Třeba za vlády italského trenéra Andrei Stramaccioniho nebo v posledních letech před Brianem Priskem. I tehdy vypadala Sparta papírově dobře, ale realita byla spíše tristní. Ať se na Letné dělalo co se mohlo, nikam to nevedlo. V Evropě bezvýznamný trpaslík, doma slávistická dominance (případně plzeňská) a co nejhorší pro duši sparťanského fandy, dost často byl klub jeho srdce spíše k smíchu než by vzbuzoval respekt.

To se změnilo s nástupem Briana Priskeho k týmu. Tedy spíše vytvořením spolupracující dvojice Priske-Rosický, která si kápla do noty (nejen charakterově, ale i vizionářsky) a pro Spartu začaly „obrozenecké časy“, které vyústily k zisku dvou titulů a jednoho double. I z těchto časů ještě rezultuje letošní postup do LM (ačkoliv u toho už Brian Priske nebyl). V tomto slavném období se Spartě povedlo všechno na co sáhla: hra, výsledky, posily. Nastartovala se jasné směřování klubu a objevila se sparťanská DNA, o kterou se klub mohl opřít v zápasech, kdy se tak úplně nedařilo. Sparta si vydobyla zpět ztracený respekt a strach jejích soupeřů před ní začínal opět už na D1 u Průhonic. Dokonce i marodka (zřejmě obří problém Sparty) v době Briana Priskeho zela spíše prázdnotou.

První mráček na sparťanském nebi se objevil na konci minulé sezóny, kdy slavnější Feyenoord hodil laso trenéru Priskemu. Ten se rád nechal lapit (ve Spartě už prý nechtěl trénovat) a Letnou opustil. Ovšem nový kouč Lars Friis (Priskeův dosavadní asistent) měl být zárukou, že kontinuita úspěšného dua Brian + Tomáš bude zachována. Do jaké míry byla Friisova volba ovlivněna časovým presem na hledání nového trenéra (blížila se kvalifikace LM), se fanda asi nedozví. Jisté bylo, že z hlediska pokračování Priskeho odkazu a internacionalizace týmu to byla volba v rámci sňatku z rozumu.

Druhým mráčkem na nebi byl pak odchod kapitána týmu Ladislava Krejčího. Zpočátku to tak nevypadalo, týmu se pod Larsem Friisem dařilo měrou až nebývalou a nový kapitán Filip Panák byl v té době považován za nejlepšího stopera ligy (jestli je jím i dnes, nechám na posouzení jiným). Teprve až s plíživým postupem současné krize se ukázalo, že mu chybí vůdcovské schopnosti, které by udržely soudržnost týmu i v neveselém období. I z toho, že je Sparta na hřišti „bez velení“ pramení její současný výkon, pro který rozhodně neplatí mušketýrské jeden za všechny, všichni za jednoho. Dokonce naopak! Vypadá to, že se týmu totálně rozpadla hierarchie a vytvořily se v něm vzájemně si konkurující partičky.

Zřejmě je nutné přidat i třetí mráček na letenském nebi: „nedoceněný“ odchod Jana Kuchty. Podobně jako Krejčí, byl i on nepřehlédnutelnou individualitou týmu, která však dávala vše co měla do jeho služeb. Třeba nebyl Kuchta tak blyštivý diamant jako například Birmančevič, ale málokdy zklamal a měl přirozenou vůdcovskou autoritu. Do jaké míry jeho odchod zapříčinily okolnosti (už si třeba nepřipadal pro Spartu důležitý) a do jaké jeho negativní nálady (jak se vyjádřil Tomáš Rosický), je a zůstane v kabině. Fanoušek však vidí následky odchodů obou vůdců přímo na hřišti. A není to zrovna veselý pohled.

Krize týmu se podepsala i na Larsovi Friisovi. Zpočátku své kariéry hlavního letenského kouče si lehce navykl na úspěchy. Nechyběl mu entuziasmus, nadšení, emoce a dělal rozhodnutí, která možná některé fanoušky přiváděla do nervů, ale Friis se je nebál udělat. Což mu (spolu s výsledky týmu) přineslo kladné body. Historický postup do LM po dlouhých devatenácti letech je toho důkazem. Jde však nejen za ním. Základy položilo duo Priske + Rosický.

Stejně však jako na tým bez „velení“, i na Friise působí současná krize. Zmizel jeho entuziasmus, emoce a nadšení. Při zápasech významně zkrotl a mnohdy jen útrpně přihlíží někdy až trapným výkonům svých svěřenců. Nejsmutnější pro fanouška na tom však je, že Lars Friis jakožto šéf týmu (leadership, vůdce) působí dojmem, že nemá vůbec šajnu, co s tím udělat. A čeká, zda se situace nevyřeší nějak sama od sebe a on opět bude letenským hrdinou. Marné však čekání na Godota. Jeho „učitel“ Brian Priske po prohře v derby 4:0 tehdy změnil rozestavení a nastavení týmu a přivedl Spartu k titulům. Lars Friis změnil zatím jenom sám sebe…..

Po letech s tituly (a s doublem) se v médiích opět přetřásá i sparťanská marodka, která roste prakticky zápas od zápasu a postihuje zejména nositele výkonu Sparty. Zbytek opor pak hraje bez formy, s nedobře nastavenou hlavou. A fanoušek nevěří svým očím: chyby (kiksy!) v obraně, neplodný střed hřiště a výrazná neproduktivita v útoku. („Rozbití“ obávané trojzubce je zřejmě daleko fatálnějším, než se zdálo.) A je více než zjevné, že nové posily nejenže nezapadly výkony, ale ani charakterově.

Fanoušek však chce zpět svou železnou Spartu. První pískot na Letné, rozmrzelé a zklamané komentáře na sociálkách, jsou náznaky toho, že Lars Friis a jeho tým ztrácí to nejdůležitější: právě fanoušky. Vypadá to však, že změna se zatím nechystá. Sportovní ředitel Rosický se nechce znát k nějaké zimní bombě (co tím však chtěl naznačit neupřesnil: odchod Larse Friise? Přestupové bomby?) a trenér Friis mluví o nějakých návratech k něčemu, co tady už bylo. Ovšem bez dodatku, jak k tomu chce dojít. Prostě krize se vším všudy, tma přede mnou, tma za mnou.

Autor textu: Petr Horký