Článek
V ostrovním státě působí už téměř tři roky, během nichž vystřídal stejný počet klubů. Jak vypadá kyperský fotbal ve srovnání s českým? Jaké má zážitky s fanoušky? Proč se v jednom z klubu nepohodl s novým majitelem a musel odejít? Dočtete se v následujícím rozhovoru.
Na Kypru už jste skoro tři roky, vystřídal jste tam tři kluby. Kdybyste tamní styl fotbalu mohl porovnat s tím naším, jaké jsou rozdíly?
Je vidět, že na Kypru je hodně cizinců, směs národností. Kypr celkově nemá takovou kvalitu, aby se hrálo jen s kyperskými hráči, hodně se to doplňuje o cizince. Ať už to jsou Španělé, Brazilci, Srbové a podobně. Je to na tom znát, hraje se hodně technický fotbal, ale na druhou stranu, když to srovnám s Čechy, tak třeba organizace hry není taková. Ani třeba rychlost nebo kompaktnost, to tady tomu trošku chybí. Je tu víc individualit, které se spíše zaměřují na ofenzivu a na sebe, než na ten tým.
Kypr má ale i nějaké restrikce ohledně cizinců, že?
V první lize ano, mají restrikce. V základní sestavě by měli být alespoň dva Kypřané. Když tam nejsou, tak zaplatíte pokutu, což ale tady pro ty kluby není taková částka, kterou by nezaplatili. Většinou se tedy stane, že tam není ani jeden Kypřan, nebo maximálně jeden. Takže ano, v základním týmu, z pětadvaceti hráčů musí být určitý počet Kypřanů, kteří jsou ale většinou jen na soupisce, moc nehrají, jsou tam jen, protože musí.
Jaké jsou rozdíly v infrastruktuře, stadionech, tréninkových zázemích?
Tam jsou velké rozdíly. Když srovnám Českou republiku a Kypr, tak Česká republika je daleko dál. Ať už jde o stadiony, nebo to zázemí. Tady jediný stadion, který je novější, je vlastně AEK (Larnaka – pozn. red.). I když teď postavili nový v Limassolu, kde hrají tři týmy, to je taky zvláštní. Pak je jeden větší stadion v Nikósii, kde hrajou také tři týmy.
Možná ještě Anorthosis, kde jsem hrál. Takže to jsou čtyři týmy, co mají nějakou kulturu, trochu to vypadá, jinak zbytek je taková druhá, třetí liga, nic moc. Ani tréninkové podmínky v klubech, kde jsem byl, nejsou žádný zázrak, je to docela bída. Je to škoda, na to, kolik mají některé týmy peněz. Kdyby investovali do nějakých zařízení, tréninkových středisek, regenerace, posiloven, tak udělají líp.
Vy jste hrál i proti těm největším kyperským klubům jako AEK Larnaka nebo APOEL Nikósie… Jaké jsou právě třeba finanční rozdíly mezi nimi a menšími kluby?
Jsou tam velké rozdíly. Když srovnám třeba top sedm týmů, kde jsou majitelé ze zahraničí, většinou ruští majitelé, nebo bohatí Kypřané, a srovnám to s tou druhou polovinou, tak rozdíly jsou velké. Menší týmy ani nemají tolik cizinců, protože by je nedokázaly zaplatit, takže tam hrají ti kyperští hráči a pak ta jejich kvalita není taková. Tam je poznat, že rozdíl tam určitě je.
Jací jsou fanoušci? Prý jsou docela divocí… Máte nějaký zážitek?
To mám. Ty top týmy fanoušky mají. AEK Larnaka má fanoušků nejvíce, hodně jich má Anorthosis, Salamina (Nea Salamis – pozn. red.) také nemá málo lidí. Pak je tam určitě APOEL, Omonia, z Limassolu Apollon a AEL. Když hrají tyhle týmy, tak tam fanoušky mají a jsou hodně divocí. Když hrají proti sobě a hraje se o něco, tak se to většinou i popere, častokrát se zápas ani nedohraje.
Letos hrál Apollon a AEL derby v Limassolu a ani to nezačalo, protože dýmovnice, házení sedaček, taková klasika, jsou hodně impulzivní. Vím, že hrajou i basketbal a stalo se to i při něm, hrál Anorthosis s Apollonem a taky se to nedohrálo. Tam to bylo ještě horší, zapálili dýmovnice v hale, všechno tam rozmlátili.
Takže lidi tu jsou impulzivnější. Malé týmy moc fanoušků nemají, tam přijdou jen lidé z vesnic se podívat, to není ideální. Moje zkušenost – když jsem hrál ještě za Anorthosis, tak jsme měli jedny z těch divočejších fanoušků a po výhře ve finále poháru byly ty oslavy neuvěřitelné. Ale když se nám nedařilo, tak přišli na trénink, zastavili nás i na dálnici. Jednou, také na dálnici, nám dokonce rozbili autobus, ale říká se, že to byli fanoušci Omonie. Takže občas se stane něco divočejšího.
Proč jste se vlastně po konci ve Slavii rozhodl pro Kypr? Neměl jste nabídky i z jiných, možná fotbalově atraktivnějších zemí?
Co vím, tak nějaké by asi byly, kdybych čekal do poslední chvíle a dal si čas. Ale já si řekl, že chci s týmem začít vždy co nejdříve, od začátku, a Anorthosis se ozval mezi prvníma a neustále volali, chtěli mě vidět. Zájem měli, což je vždy lepší, když vidíte, že mají zájem, než když je to na půl. Takže jsem se rozhodl pro Kypr a říkal jsem si, že lokalita je to zajímavá. Volal jsem nějakým hráčům, kteří tu hráli, ti mi potvrdili, že soutěž jde celkem nahoru, že už to není jako dřív a že podmínky se lepší. Tak proto jsem se rozhodl.
Na Kypru teď aktuálně působí šest Čechů, jste navzájem v kontaktu? Scházíte se třeba na večeři, radíte si, co a jak?
Občas si napíšeme, chodíme na návštěvy, rodiny se znají. Plus tam ještě byli dva Slováci, Michal Ďuriš s Tomášem Hubočanem, takže jsme měli česko- -slovenskou skupinu. Když jsme spolu ještě hrávali v Karmiotisse, tak jsme chodili i na pivko, nebo se rodiny setkali na grilování. Teď už je to horší, každý máme jiný program, už se to tolik nedá skloubit.
Kvůli čemu jste jen po osmi zápasech skončil v Karmiotisse?
To je druhá stránka Kypru. Karmiotissa je tým, který se vždy pohyboval mezi první a druhou ligou, klasický kyperský tým, který byl složen z Limassolu a okolních vesnic, takže fanoušky žádné nemá. Je to takový menší, řekl bych i vesnický tým. Najednou přišel ruský investor a chtěl a chce z toho udělat velkoklub. Vzal to ještě s jedním kyperským… no, neřekl bych přímo mafián, to je blbý, ale s takovým kyperským člověkem, který má svoje metody. Dali do toho docela dost peněz, ale myslím si, že to jsou lidi, kteří fotbalu nijak extra nerozumí, mají peníze a mysleli si, že mohou cokoliv.
Bylo to vidět od začátku přípravy, ještě tam byl trenér Dušan Uhrin a měli jsme českou grupu. Já tam byl tři nebo čtyři měsíce, za tu dobu se tam vystřídali čtyři trenéři, to jsem ještě nezažil. Ti dva tam chodili a diktovali pomalu jak to máme hrát, co máme dělat. Nejhorší na tom bylo, že my jsme neměli ani základní věci. My neměli kde trénovat, trénovali jsme někde v horách, neměli jsme tam pomalu ani sprchy, převlékali jsme se v nějakých buňkách. Žádná regenerace, žádná posilovna, nic takového. A na to nám chtěli říct, že budeme hrát skoro o titul, prostě šílenosti. To jsem nedával, říkal jsem, že fotbal funguje trochu jinak, ale to když řeknete takovým lidem, chcete se s nimi bavit, tak oni to nechtějí slyšet.
Oni mají takovou moc, že mohou všechno, takže jsem řekl: „Oukej, tudy cesta nepovede, takže bude lepší, když se rozdělíme, protože já tohle nemám zapotřebí.“ Od té doby se tam prostřídali asi další tři trenéři, už mají asi šestého. Je to tam blázinec, kdybyste zavolal dalším Čechům, Tomáši Čelůstkovi s Milanem Knoblochem (v Karmiotisse působí – pozn. red.), tak by vám asi řekli víc, jak to tam funguje. Ale jelikož tam jsou, tak asi nemohou říkat, jak to tam je, ale co já vím a co jsem zažil, tak je to šílený, šílený, šílený. Takže prostě dva chlapy, co si myslí, že mohou všechno, a podle toho to vypadá. No jasně.
Nejhorší je, že ten klub nemá ani fanoušky, nemá stadion, je to klub, který je na vesnici, nemají nic, chtějí to vybudovat. Já jim říkám: „OK, když to chcete vybudovat, tak ale musíte od začátku, udělat tréninkové centrum, aby hráči byli v pohodě, musíte začít základníma věcma. Aby bylo kde trénovat, regenerovat, posilovat. Ne, že tady dáte peníze a myslíte si, že úspěch bude hned.“ Jenže tihle lidi si myslí, že to tak funguje.
Teď hrajete druhou ligu za Ypsonas. Co plánujete po sezoně? Zbývají čtyři zápasy a ke konci května vám skončí smlouva. Máte nějaké konkrétní plány?
My končíme už koncem dubna. Tady ta druhá liga končí dřív, takže smlouvu mám už jen do konce dubna. Jsem v kontaktu s nějakými kluby…
Druhou polovinu rozhovoru si můžete dočíst v dubnovém čísle Magazínu Žongl.
