Článek
Předně, neviděl. Už delší dobu reprezentaci nesleduji. Poslední zápas, který jsem viděl, bylo „slavné“ vítězství nad Polskem (3:1). Od té doby uplynulo mnoho vody, spousta věcí je jinak. Tak třeba, momentálně se reprezentace nachází ve stavu jakési klinické strnulosti, postupu na ME navzdory. Skoro přesně v situaci, ve které kdysi, před pěti lety, trenér Šilhavý reprezentační kormidlo přebíral. Všichni si tehdy mysleli, že nemůže být hůře, než jak bylo pod taktovkou Karla Jarolíma. I nebylo, alespoň ze začátku.
Sázka na prověřenou jistotu
O trenéru Šilhavém se traduje, že je spíše „konzervativního“ ražení, že netočí se sestavou jako „bajadera“ a důvěřuje svým ovečkám. Právě po takovém trenérovi byla poptávka v roce 2018, když se odvolával od reprezentace Karel Jarolím. Ten během své kariéry u národního týmu protočil neuvěřitelné množství hráčů. Mezi fanoušky se dokonce spekulovalo, že jde na ruku agentům, kteří potřebovali prodat své svěřence. Jenže z jednoho extrému skončila reprezentace v přesně v opačném. Jaroslav Šilhavý si vybral své „miláčky“ a na ostatní se nedostávalo, ani kdyby měli formu jako hrom. Za příklad může posloužit jedno jméno, Pavel Kadeřábek. Ano, v reprezentaci skončil kvůli častým zraněním, jež ho s přibývajícím věkem sužovala čím dál tím častěji a vsadil raději na svého chlebodárce, bundesligový Hoffenheim. V „konkurenci“ Coufala stejně jen vysedával na reprezentační lavičce, případně lepil Šilhavému „díry“ v obraně. Takže ta zranění vlastně přišla vhod oběma stranám.
Umění (ne)komunikace
Pavel Kadeřábek končil s reprezentací v době, kdy paradoxně zažívala pod trenérem Šilhavým lepší časy. Postup do čtvrtfinále ME 2020 (kvůli koronaviru hráno 2021) byl zřejmě jeho „kariérním“ vrcholem u národního týmu. Ostřílený bundesligový borec, dlouho nepostradatelná součást základní sestavy, byl Šilhavým a jeho realizačním týmem „degradován“ do role pouhého statisty za Coufalem. Ani jeho výborný výkon ze zápasu proti Holandsku (na levé straně! obrany), kdy nahradil vykartovaného Bořila, mu nepomohl. Výkony matný Bořil se do sestavy hned další zápas vrátil a Kadeřábek si opět navlékl rozlišovák. Po ME skončil… Umění (ne)komunikace v plné nahotě.
Trenér Šilhavý nikdy řádně (a tím myslím srozumitelně) nevysvětlil, proč bez formy hrající Bořil dostal přednost. Ostatně, právě umění komunikace se, kromě tvrdošíjného lpění na svých vyvolených, táhlo Šilhavého působením u reprezentace jako červená nit. Žádný ze svých kroků nedokázal většinou řádně obhájit, ještě tak vysvětlit. Ať už se jednalo o způsob hry, či (ne)nominace hráčů. Pokud takové otázky dostával na tiskových konferencích (zejména v poslední době), odpovídal nejistě, případně se tvářil jako „svatá Dala“ u mučení. Nepochopili? Ale jak to!?
Slabošský, nerozhodný, nebo lidský přístup?
Jaroslava Šilhavého si prostě musíte vážit pro jeho „lidskou“ povahu. Není to trenér pes, není arogantní a k hráčům má spíše „otcovský“ přístup. Mnohdy se taková „atmosféra“ týmu vyplatí. Byla důležitá zejména v roce 2018, když reprezentaci po Karlu Jarolímovi přebíral. Mnozí hráči si pochvalovali tuto změnu. Otázkou však zůstává, zda takový přístup vydrží i krizové časy. Éterem se nesly zvěsti o velmi uvolněné „atmošce“ na reprezentačních srazech, na které se hráči po profesionálním „drilu“ ve svých klubech těšili jako malé děti na návštěvu u dědečka a babičky. A možná, že vyvrcholením „bezstarostných“ časů v reprezentaci byla návštěva tří borců na „diskošce“ v Olomouci před utkáním s Moldavskem. Tří Šilhavého tutových oblíbenců, kteří by v sestavě byli zřejmě i jako jednonozí.
Kdo je tady vlastně „šéf“?
Extempore pánů Brabce, Kuchty a Coufala pravděpodobně bylo poslední kapkou, po které pohár trpělivosti s českou reprezentací přetekl. A pochopil to i Jaroslav Šilhavý. Zklamán kudlou do zad od jeho „protěžovaných“ oveček, uražen neustálou kritikou médií i fotbalové veřejnosti, trapným ponížením v podobě změny svého kontraktu s FAČR, se rozeběhl a hodil do toho svému šéfovi Fouskovi vidle. Nečekal na další ponižující „ránu“, tedy své odvolání, které se už údajně připravovalo. Konečně jsme se tedy od Jaroslava Šilhavého dočkali rozhodnutí s „gulema“.
Spolu s ním končí i celý „realizák“. Během „méně úspěšnější“ části Šilhavého působení u reprezentace, tedy minimálně poslední dva roky, stále častěji vyplouvalo na povrch jméno jeho asistenta pana Chytrého. Spolu také působili v mistrovské sezóně 2017 ve Slávii. O tomto pánovi se kuloárně tradovalo, že taktickou část přípravy má pod palcem v reprezentaci právě on, což vedlo ke konspiračním úvahám, jak moc je Šilhavý šéfem ve „vlastní firmě“. Stejně tak role reprezentačního manažera Pešíra podle těchto „konspirátorek“ údajně přerůstala jeho pravomoci. A role kapitána Součka je i bez konspiračních teorií hodná kultu osobnosti. I díky svým výkonům měl mít u trenéra Šilhavého velmi silné slovo.
Tedy žádná „atmoška“ lásky a pravdy u reprezentace?
Časem také, alespoň podle médií, dostávala ona opěvovaná atmosféra „lásky a porozumění“, jenž měla kralovat na reprezentačních srazech, trhliny. Psalo se o skupinkaření mezi hráči, i o silné „slávistické“ klice, která měla mít, díky Součkově výjimečnosti a postavení, navrch. Faktem zůstává, že pro sparťanské fanoušky musela být už jen nominace hráčů do národního výběru „utrpením“. Slávista kam se podíváš. Ať už bývalý, či současný. A právě některé Šilhavého nominace mohly budit minimálně údiv. Třeba tvrdošíjné nasazování zejména Chytila (aktuálně Slávie), ale i Jurečky (Slávie), jenž jako útočníci neměli bůhvíjaká čísla, „kralování“ Krále ve středu pole, dlouhé opomíjení ligové „komety“ Kušeje, případně Chorého.
Na druhé straně si třeba Lukáš Sadílek musel připadat spíše jako kustod než plnohodnotný člen reprezentace. To samé platilo i o Vitíkovi, který si zahrál proti Moldavsku jen díky diskotéce „Belmondo“. O zvláštním postavení Václava Černého, který byl na hraně základní jedenáctky, i když mu to ve Wolfsburgu střelecky „šlapalo“, ani nemluvě. Spravedlivě by slušelo dodat, že třeba bývalý sparťan Hložek hrál pravidelně, ačkoliv i jeho fanoušci museli vidět, že je to marné.
Nelžeme si, současná reprezentace není sexy
V Česku rádi mluvíme o velmi kvalitních hráčích, které v reprezentaci máme. Mluvíme o velkém potenciálu současného národního výběru a dokládáme to zejména postupem do čtvrtfinále na minulém ME. Úspěch to jistě byl, vždyť jsme vyřadili třeba Holandsko. Ale kam jsme se od té doby posunuli? Možná by se teď slušelo popsat to malinko jadrnějšími výrazy, aby bylo jasné, že prakticky nikam. Na hru reprezentace se nedá koukat, máme problémy i s teoreticky slabšími soupeři (mantra, není slabých soupeřů), někteří reprezentanti mají „problémy“ se zápasovým vytížením ve svých klubech a v situaci, kdy se na ME dostane, díky nesmyslnému rozšíření turnaje, skoro každý, kdo si včera založil fotbalový svaz, se třepeme do posledního zápasu o přímý postup. Ve skupině, ve které jsme neměli mít problémů. Co mi z toho vychází? Ten „hodný a slušný“ trenér Šilhavý (jehož teď brání všechna média, která ještě po Albánii volala po jeho krvi) tým neposunul!
Jak se ale musí pracovat v situaci, kdy vás prakticky po každé reprezentační přestávce vyhazují? S hráči, kteří jsou v Česku přeceňovaní a uctívaní pomalu jako dnes už legendární vicemistři Evropy z roku 1996? S kapitánem, který je sice velkým bojovníkem, dříčem, hlavičkářem, hrdinou a prakticky jediným, který snese přísnější měřítka na reprezentační výkon. Ovšem kolem kterého se pomalu buduje kult nedotknutelné osobnosti. No, nevím. Možná je to na jednoho až příliš. A k tomu ta diskotéka „Belmondo“… A Tonda Barák!
Z „padoucha“ hrdinou
Jaroslav Šilhavý však zřejmě neztratil pud sebezáchovy. Po Moldavsku (mimochodem výkonem také nepovedeném zápase) vzal vidle a definitivně je do toho zapíchl. Čus, bus a autobus. ME ať si vyžere někdo jiný. A nebude u toho ani jeho realizační tým, který skončil spolu s ním. Přitom se o některých jeho členech konspirovalo, v situaci po Albánii, kdy byl tým skoro v „troskách“ a trenér Šilhavý opět „vyhazován“, se měli nabídnout, že kvalifikaci „dojedou“ i bez něj. Údajně. Tak nevím. Každopádně, momentálně se na Šilhavého v médiích pějí lehce posmutnělé ódy a různí kolegové i hráči brečí nad rozlitým mlékem. Vzpomenete si ještě na novinové titulky po zápase s Albánií či Faery? No, kdyby to byl řekl, že? Z „padoucha“ je rázem hrdina. Ale fotbal hrajeme stále stejně odpudivý a veskrze průměrný.
Zdroj: Web FAČR
