Článek
Kluby, které jsem vyjmenoval, jsou přesně ty, kde naši brankáři působí. Ale proč tomu tak je? Proč dokážeme dlouhodobě vychovávat skvělé muže v rukavicích, ale ne technického záložníka nebo vynikajícího útočníka třeba pro Newcastle? Tam už to skřípe.
Je to sport
Ono už to nebude náhoda, protože stejnou situaci v bledě modrém můžeme vidět i v hokeji, a to ve více rovinách. Hráčů v NHL ubývá, obránců i útočníků máme málo, ale brankářů máme na výběr na tři národní mužstva. Jakub Dobeš, Dostál, Vladař, Rittich, Vejmelka, Patera. Jak je možné, že ještě před nějakými třemi lety chytal Michal Postava v Prostějově a najednou se objeví v bráně Detroitu Red Wings? Proč tohle nejde třeba u útočníků? Někdo může říct, že dobré gólmany jsme měli jednoduše vždy. Ano, to je pravda. Můžu začít u pana Jiřího Holečka a Králíka, Vladimíra Dzurilly, po Čechmánka, Hniličku, Turka, Vokouna, až po samozřejmě největšího z těchto pánů, Dominika Haška. Ten ve své době kraloval všem, byl tehdy on pak dlouho nic a pak Patrick Roy a Martin Brodeur a pak zase dlouho nic. O Naganu se ani nemusíme bavit, když se řekne, že brankář „ukradl“ zápas, tak Dominik Hašek pro naši zemi „ukradl“ turnaj století. Ale všichni tito muži měli jedno společné. Před nimi stáli hráči, kteří byli na podobné úrovni jako oni, jednoduše řečeno, bylo z čeho vybírat. Snad se nikdo neurazí, ale dnes máme dva elitní hokejisty, Martina Nečase a Davida Pastrňáka. Totéž platí ve fotbale: za pana Pláničky až po Petra Čecha bylo mužstvo výborně složené. Stačí se letmo podívat na kluby našich hráčů z Eura 2004. Liverpool, Juventus, Ajax, Dortmund, AS Monako. Samozřejmě i v této nominaci byli kluci z ligy, ale chápeme se.
Naše reprezentační výběry jsou podle mě jak v hokeji, tak fotbale, hodně podobné. Máme hodně brankářů na výběr, ale hráči jsou většinou z ligy. Je také na místě říct, že obě ligy se zvedají a hráči nemají takové nutkání odejít ven, protože jsou tady dobře zaplaceni. Slavia, Plzeň, Olomouc a Sparta dokážou nabídnout štědré smlouvy, stejně jako v hokeji Třinec, Sparta a hlavně Pardubice. Už se tedy v takovém množství neodchází do Finska, Švédska nebo Švýcarska. Když si člověk spočítá vyšší daně a ztrátu svého „rodinného“ zázemí, o něco tučnější smlouva nevypadá zase tak lákavě. Ligové kluby mají dobrý skauting, dokážou najít, přivést a následně rozvinout hráče jako Diouf, Mahmić, Sima, Zafeiris nebo Durosinmi, kteří se tu vyhrají a s velkým ziskem se prodají do větších klubů. Jenže pořád se bavíme o zahraničních fotbalistech. Z českých kluků se v posledních letech za velké peníze prodali jen Martin Vítík a Pavel Šulc a jak víme, oba aktuálně nehrají. Takže abych se konečně dostal k jádru pudla. Proč dokážeme v obou sportech vychovat výborné brankáře, ale u hráčů do pole to tolik nejde?
⚽️ https://t.co/PUTFkR2FnJ 📲 Čísla, díky kterým si Lukáš Horníček vysloužil přestup do Newcastlu. ✊🇨🇿 Ve většině aspektech český gólman zářil. Otazník visí nad rozehrávkou. 🧐 pic.twitter.com/R47SyTp83o
— Livesport.cz (@LivesportCZ) August 2, 2026
Muži v brankovišti
V první řadě mě napadá slovo sebeuspokojení. Sice to platí více u hokeje, ale rozhodně po úspěších tohle slovo přišlo. Rok 1998 olympijští vítězové, 1999 až 2001 třikrát za sebou mistři světa, jednička draftu pro rok 1999 Patrik Štefan. Na prahu nového století naše úspěchy „strčily do kapsy“ i kolébku hokeje. Jen pro doplnění, zlatý hattrick je něco, co dosud nikdo nedokázal. Když nebudu počítat ten náš, tak se naposled to samé povedlo hokejistům Sovětského svazu v 80. letech s pověstnou lajnou KLM: Krutov, Larionov, Makarov. Ve fotbale přišlo uspokojení po bronzovém Euru 2004. Mistrovství světa o dva roky později sice žádná sláva nebyla, ale na turnaj nejlepších týmů světa jsme se přece dostali, takže ono to přece půjde. No, ale dnes už víme, že to nešlo. Naše zlatá generace v obou sportech odešla do sportovního důchodu a přišlo vystřízlivění.
Systém a konzole
Důvodů, proč dokážeme vychovat výborné brankáře, ale hráče do pole tolik ne, je několik jako první mě napadá systém. Slyšel jsem už tisíckrát větu: „Já, když jsem přišel ze školy, hodil jsem brašnu do rohu a šel jsem na hřiště, dneska mají počítače atd.“ Ano, je to jistě pravda, generace z 90. let je tou poslední, která vyrostla „offline“. Když vidím humbuk kolem nového GTA, tahle myšlenka dostává úplně jiný význam. Ale i v Holandsku, Belgii nebo na Islandu mají herní konzole a GTA k tomu. A přesto takový Island, který má zhruba tolik obyvatel jako Brno, se v roce 2018 na rozdíl od nás dostal na mistrovství světa a dokáže vychovat hráče jako Haraldsson, Óskarsson nebo Gudjohnsen. Pokud tyto hráče neznáte, jen se letmo podívejte, za jaké kluby kopou.
Reformy místo sebeuspokojení
Totéž platí o Belgičanech. Od roku 2004 do roku 2012 se jejich reprezentace nedostala ani na Euro, o mistrovství světa nemluvě. Ale přišly reformy, investice do hřišť, do zázemí, do trenérů. V roce 2018 bronz na mistrovství světa, letos sice „jen“ čtvrtfinále, ale i kvůli losu, když narazili na budoucí mistry světa ze Španělska. Mimochodem, kdo ten zápas viděl, asi se shodneme, že Belgičané byli snad jediní, kdo s týmem pana de la Fuenteho hrál vyrovnanou partii. Zkrátka, belgická liga produkuje a následně prodává „hotové“ hráče do nejlepších týmů světa, jako Mike Penders do Chelsea za 20 milionů eur nebo Lammense do Manchesteru United za 21 milionů eur atd. Z reformy vznikla generace fotbalistů jako Courtois, De Bruyne, Hazard nebo Lukaku. Ale až skončí, Belgičané se nemusí bát, protože mají mnoho variant a náhrad.
Abych neříkal jen slovo reforma, které si každý může vyložit jakkoliv. Belgičané zavedli věci jako jednotný herní systém v podobě 4-3-3, v některých kategoriích přestali řešit tabulky a výsledky. Důležité bylo, aby se děti co nejvíc zapojily do hry s míčem a jen neběhaly za ním. Hraje se na menších hřištích, třeba 4 na 4 nebo 8 na 8, a pořádá se více kurzů pro trenéry atd. Abych jen nekritizoval, z hodně těchto věcí si už začínáme osvojovat i my. Výkony mládeže u obou sportů, které tu rozebírám, jdou nahoru. Hokejová dvacítka v nedávné době několikrát porazila Kanadu plus ze čtyř turnajů, čtyři medaile a fotbalová jednadvacítka postoupila na Euro. Samozřejmě je velká otázka, jak bude tento progres následně pokračovat. Ligové kluby mají velké peníze a chodí k nám hodně hráčů z ciziny, kteří, ať chceme, nebo nechceme, zabírají místo našim nadějím.
Trenér jen pro sebe
No a poslední bod je podle mě ten, že brankář je jediný hráč, který se učí částečně individuálně, jinak než zbytek týmu. Trénuje zvlášť, má vlastní plán, vlastní přípravu a hlavně trenéra, který se dívá jen na něj. Četl jsem knihu Pavla Horvátha, kde se potkal s velikým Peterem Schmeichelem v portugalském Sportingu. Párkrát byl svědkem toho, jak tento mistr Evropy po tréninku střílel rány plnou silou na svého syna Kaspera, věnoval mu svůj čas a předával mu rady. Výsledek je ten, že se syn stal podobnou legendou jako otec, také přetáhl přes hlavu dres dánské reprezentace a vyhrál nezapomenutelný titul s Leicesterem. V bledě modrém můžu u nás vzpomenout příklad pana Kinského, mistra republiky s Libercem, který podobně učil svého syna, který dnes hájí barvy Tottenhamu. Aby se vyprodukoval kvalitní technický záložník, chce to velkou trpělivost. Kluk potřebuje tisíce opakování podivných rozhodnutí, tisíce pokusů, které v ten moment asi nedávají smysl, ale postupem času se to bude vracet. Jde o toleranci k chybám. U nás se stále dbá na výsledek, počítají se body, a tak dostane místo spíš ten, kdo nikdy neztratí míč.
Závěr
Já vím, že tenhle problém nejde vyřešit za týden. Belgičané na to měli také pěkných pár let, ale začít se musí. První výsledky vidíme už teď u mládeže a ukazují, že cesta existuje. Nejtěžší bude nepodlehnout znovu sebeuspokojení a vydržet tolerovat chyby i v době, kdy se budou ztrácet body. Pokud to kluby, trenéři a hlavně svaz vydrží, nebudeme se jednou muset spoléhat jen na brankáře. „Rukavice a lapačky“ vyvážíme doslova ve velkém, teď ještě, aby si z Česka jednou odváželi i hráči do pole.
Autor textu: Radek Ondrák
Zdroj statistických informací: Livesport






