Messi a jeho osmý Zlatý míč. Z prestižní ankety se stává obdoba Českého slavíka

Když se podíváme na to, kdo získal Zlatý míč za posledních 15 let, je to opravdu trochu nuda. Svého času u nás zcela pravidelně (a nudně) získával Zlatého slavíka Karel Gott. A všichni, kdo to ještě sledovali čekali na jeho památnou větu: „Letos jsem to opravdu nečekal“. Ve světě fotbalu a Zlatého míče se pak skloňovala zejména dvě jména. Jména, která svým způsobem dělila fotbalové fanoušky na dva tábory. Jména, která jsou sice neodmyslitelně zapsaná do historie, ale podle mě celkem nefér zastínila ostatní skvělé fotbalisty - Lionel Messi a Cristiano Ronaldo.

Osobně jsem nikdy nebyl fanouškem ani jednoho z nich. Nelíbilo se mi, že fotbalisty někdo staví na piedestal a dělá z nich modly. Navíc jsem nikdy neměl rád to, jak se k nim chovají media a jak oni sebe sami prezentují. Pan dokonalý Ronaldo, namyšlený až za hrob a těžká primadona. A na druhé straně skromný Messi - chudák, jehož fotbalový talent mu zaplatil léčbu poruchy růstu. Trochu to zní jako příběh Milionáře z chatrče nebo jako příběhy Agathy Christie. Neberte to špatně, vůbec nezpochybňuju jejich úspěchy. Zpochybňuju jen to, jak se tito dva fotbalisté stavili přede všechny a nade všechny.

Když v roce 2018 Luka Modrič senzačně dotáhl Chorvatsko až do finále světového šampionátu a etabloval svou zemi mezi nejlepší i pro další léta, měl jsem radost. Jeho zisk Zlatého míče pro mě znamenal příjemnou změnu a závan toho, že to na mezinárodní půdě nemusí být jen Ronaldo/Messi/zbytek, ale že lidé konečně začínají přemýšlet i o jiných fantastických hráčích. Osobně mám v tomto pohledu nejraději období začátku milénia, kdy každý rok vyhrál někdo jiný, včetně našeho Pavla Nedvěda v roce 2003 nebo Ronaldinha v roce 2005. A ruku na srdce - jsem jeden z těch, kteří začali fotbal sledovat právě kvůli Ronaldinhovi.

Bohužel se další roky vezly ve stejném duchu, jako těch deset předchozích. Rozhodovalo se jen mezi dvěma hráči až do minulého ročníku, který ovládl Karim Benzema. Doufal jsem, že to bude svit do budoucnosti bez dvou gigantů, že opět uvidíme každý rok toho, kdo byl opravdu nejlepší. Upřímně se mi totiž některé roky zdálo, že Ronaldo a Messi jsou voleni už jen tak ze zvyku. Když si vzpomenu na některé sezóny Lewandowského, na výkony, které svého času předváděl Zlatan nebo na rok 2019 a van Dijka, měl jsem trochu doufání, že to může třeba vyjít.

K letošnímu vítězství Messiho jistě přispěl jeho výkon na mistrovství světa, kde dotáhl svou Argentinu k titulu, a v mém pohledu tak překonal Diega Maradonu coby nejlepšího Argentince ve světě fotbalu vůbec. Nicméně je férové, aby hráč získal takovou trofej jen kvůli zisku mistrovského titulu? Tedy, ono to určitě není jen kvůli tomuto, ale v médiích a na veřejnosti je to natolik skloňováno, až by člověk získal pocit, že tomu tak je. Jistě, Messimu se dařilo v minulé sezóně v PSG. Ale komu by se taky nedařilo v útočné trojici s Neymarem a Mbappém. Messimu titul mistra světa přeju, za celou svou kariéru a výsledky si jej zaslouží, ale že to mělo být bernou mincí?

Zcela otevřeně - mistrovství světa v Kataru nebylo úplně podařené. Ať už to bylo zemí, ve které se konalo (ale chápu, prachy za to musely být obrovské), fanoušky a taky právě zase nadměrným skloňování Messiho a Ronalda. Zase se mluvilo jen o nich, že je to jejich poslední mistrovství světa, kdo do toho dá víc apod. Fakt už mě nebavilo, jak se při každé možné příležitosti v mezinárodním fotbale zmiňují jen tito dva. Jsou to živoucí a stále hrající legendy a jejich úspěchy, rekordy a to, co dokázaly, jim nikdo nevezme a můžeme jen tiše závidět. Ale fakt se musíte dívat na svět fotbalu jen černobíle?

Ač se to mnohým líbí, nebo ne, éra Messiho a Ronalda pomalu končí. Jeden se dost pitomě zakopal v arabském světě a slyšíme o něm vesměs jen samé kontroverze, druhý se stal doslova výstavním zvířátkem v MLS. Jak jinak si vysvětlit to, jak přehnaně chráněný je tento hráč v MLS (schválně se podívejte například na sestřih zápasu s Orlandem) nebo to, že fanoušci nefandí týmu, ale chodí koukat na Messiho. Ano, je to USA, země, kde fotbal, nebo lépe kopaná v jejich slovníku, není sportem číslo jedna a asi ani dva nebo tři. Ale že podstatná číst diváků opustí zápas v době, kdy jde Messi ze hřiště, to mě fakt pobavilo (zápas proti Torontu ve druhé polovině září). A co na tom, že Ronaldo šel doslova za penězi, které fakt nepotřebuje do země, která rozhodně není fotbalová a kde se ze sebe snaží dělat jakéhosi misionáře velkého fotbalu.

Bohužel se ale v budoucnu nejspíše nedočkáme nějakého zajímavějšího průběhu. Jen se změní jména. Namyšlený princ Ronaldo se změní na rozmazlenou ninja želvu Mbappého a talentovaný milionář z chatrče Messi na norského kyborga Haalanda. Toto jsou totiž jména, která pomalu, ale jistě ve světě začínají rezonovat čím dál více. Mbappé už několik let, u Haalanda hlavně řekněme poslední dva roky. Hrozně bych si přál, aby se každý druhý rozhovor s fotbalistou nekončil místo „Tým Messi, nebo Ronaldo?“ slovy „Tým Mbappé nebo Haaland?“. Ale trochu se bojím, že to bude zrovna tak.

Tak, či onak, Messimu za celou redakci k zisku trofeje gratuluji. On i Ronaldo udělali pro fotbal hodně a jsou jistě fenomény své doby a jedněmi z nejlepších fotbalistů vůbec. Do budoucna bych jen byl rád, kdyby se svět fotbalu netočil jen kolem dvou jmen. Na světě jsou desítky fotbalistů, kteří mohou ve své sezóně zazářit a zastínit všechny kolem. Jen jim dejme šanci a nevolme toho nejlepšího jen proto, že to bylo zvykem v poslední dekádě a půl.