Článek
Když jsem letěl do Soluně, vybrat si datum, které vycházelo na největší zápas severního Řecka. PAOK Soluň proti Arisu, bylo pro mě jasnou volbou.
Toumba: beton, který dýchá
Legendární Toumba má kvůli výstavbě nového stadionu PAOKu brzy jít k zemi, takže jsem byl upřímně rád, že zápas na tomhle stánku ještě stihnu. Bohužel dnes skoro každá nová aréna vypadá stejně. Všude se vytrácí kreativita. Když vstoupíte na Toumbu, dýchnou na vás staré časy. Jednoduchý betonový skelet, který dokáže pojmout skoro 29 tisíc lidí.
Mě jako českého fanouška hned zamrzelo, že se pivo na vypjatých zápasech v Řecku nepodává. Spokojit jsem se tak musel s hotdogem a dietní colou. Druhý, o dost podstatnější fakt je ten, že na tyto svazem určené zápasy nemají kromě piva přístup ani hostující fanoušci. Věděl jsem to dobře, ale právě tuhle věc bych vypíchnul jako tu, která mi očekávání tak trochu zkazila.
Kotel
Domácí kotel byl hodně slyšet, odpálil nějaké ty dýmovnice a hlavně nástup hráčů byl celkem spektakulární. Celý stadion se zvedl, všichni fanoušci kromě kotle tleskali s řevem „PAOK“ na rtech a kotel odzpíval nějaký chorál. Takhle se to opakovalo asi třikrát. Ale to bylo vcelku všechno, co mě nadchlo. Přišlo mi, že se domácí kvůli absenci hostujících fanoušků nedokázali vyhecovat k nějakému, řekl bych, většímu supportu. Pokud navštívíte pražské derby S nebo půjdete na Baník proti atraktivnímu soupeři, zažijete lepší kulisu. Veškerá nenávist domácích se soustředila pouze na hráče Arisu, a to za mě nepomohlo ani hře, ani atmosféře jako takové. Jednoduše, čekal jsem od utkání víc, tohle derby zklamalo.
„Na férovku“
A jako by se mi řecká mentalita za tyto řádky chtěla pomstít dopředu. Zhruba dvacet minut před koncem jsem odešel. Auto jsem nechal hned u stadionu na hlavní silnici, takže jsem si říkal, že bude lepší v klidu odjet na hotel. Ale bohužel, kdo byl v Řecku, asi bude vědět. Zapomněl jsem na řecké parkování. Hned vedle mě zastavila dvě další vozidla „na férovku“ do vozovky, ve které zbyl tak jeden pruh, protože auta takhle stála ve dvou řadách po obou stranách. Jsem přesvědčen, že u nás by to městská policie řešila pokutama, ale tady v Soluni platí jiná nepsaná pravidla. S úsměvem na rtech jsem situaci přijal a čekal v autě na konec zápasu, než řidiči dorazí. Pak jsem se spolu se všemi ostatními šnečí rychlostí, kdy mě bez přehánění předjelo zhruba třista skútrů zleva i zprava, dopravil do hotelu.
Autor: Josef Volejník
