Článek
Příběh nezlomné osobnosti, která čelila dvěma totalitám.
„To víš, jistota je jistota,“ odpověděl Josef Bican svému spoluhráči Ferdinandu Daučíkovi, když se ho ptal, proč mu nepřihrál do prázdné branky a místo toho sám vstřelil gól z patnácti metrů přesně do šibenice. Tato historka, kterou rád vyprávěl Vladimír Šmicer, dokonale vystihuje sebevědomí a preciznost muže, který se stal jedním z nejlepších fotbalistů všech dob.
Josef Bican, ikona pražské Slavie, prokázal mimořádnou statečnost nejen na hřišti, ale i v životě. Muž, který přestřílel i legendárního Pelého, odolal vábení nacistů během druhé světové války, jen aby se později stal terčem komunistické perzekuce, která předčasně ukončila jeho zářivou kariéru.
Hvězda první republiky
V období první republiky patřil Josef Bican k největším hvězdám československého fotbalu. Jeho střelecké schopnosti, rychlost a technická vyspělost z něj učinily fenomén, který přitahoval na stadiony tisíce fanoušků. Za Slavii Praha vstřelil stovky gólů a jeho jméno se stalo synonymem fotbalové geniality.
Slavia Praha byla v té době považována za výkladní skříň první republiky. Klub reprezentoval to nejlepší z československého sportu a byl symbolem národní hrdosti a úspěchu. Když za ni hrál Bican, stala se Slavia fenoménem přesahujícím hranice sportu – byla kulturní a společenskou institucí, která ztělesňovala hodnoty mladé demokratické republiky.
Bican byl ve své době tak populární, že když vstoupil do prestižní pražské kavárny Lucerna, hudba přestala hrát, lidé vstali a začali spontánně tleskat. Takové pocty se dostávalo jen těm největším osobnostem tehdejší společnosti. Byl miláčkem publika, ikonou a symbolem úspěchu prvorepublikového Československa.
1372px-Josef_Bican_1940
Z fotbalového krále dělníkem
Po komunistickém převratu v roce 1948 se ale Bicanův život dramaticky změnil. Režim v něm spatřoval „třídního nepřítele“ a ve Slavii „buržoazní klub“. Muž, který byl zvyklý na plat 5 000 korun v době, kdy ostatní hráči pobírali kolem 1 500 Kč, byl náhle degradován na pomocného dělníka v kladenských hutích.
Existují fotografie zachycující tohoto fotbalového génia s lopatou v ruce, jak nakládá vlak — smutný kontrast k jeho někdejší slávě. Bican, který ve své době běhal stovku za 10,8 vteřiny (což by i dnes stačilo na finále v české extralize), byl nucen vyměnit fotbalový trávník za těžkou manuální práci.
Neochvějné hodnoty
„Nedal se k nacistům, nedal se ani ke komunistům,“ jak výstižně poznamenal jeho syn Ivan. Bican byl gentleman s vybraným chováním, který nade vše ctil pravdu a držel se svých hodnot bez ohledu na režim. Zatímco během války odmítl nabídku reprezentovat nacistické Německo s odůvodněním, že jeho otec byl Čech a „musel by se otočit v hrobě“, po nástupu komunistů opět prokázal stejnou morální sílu.
Když se v roce 1954 při fotbalovém výjezdu do Německa setkal s Rudolfem Gramlichem (který mu za války nabízel připojení k nacistické reprezentaci), uvědomil si ironii svého osudu. Jak řekl jeho syn: „Nejsmutnější na tom setkání pro tátu bylo, že Gramlich byl svobodný, zatímco on, který se stejně jako nedal k nacistům, nedal se ani ke komunistům, už byl ve své zemi pronásledovaný.“
Život v ústraní
Dlouhá léta žil Bican v pražských Holešovicích poblíž přístavu. I když už nehrál profesionálně, věnoval se staré gardě, tenisu a nohejbalu. Mezi jeho záliby patřilo rybaření v Tróji, kde také pečoval o kolonii koček.
Podle dobových informací za ním pod okna jeho bytu jezdili z nočních vináren jeho velký obdivovatel Jiří Trnka s Janem Werichem. To svědčí o tom, že navzdory režimní perzekuci zůstával Bican respektovanou osobností mezi kulturní elitou.
Průkopník profesionálního fotbalu
Bican byl také vizionářem, který zastával názor, že každý vrcholový fotbalista by měl být profesionál. Podle něj bylo hraní fotbalu zaměstnáním jako každé jiné — fotbalisté bavili lidi, kteří za to platili stejně jako v divadle. Tento progresivní pohled na sport byl komunistickému režimu trnem v oku a přispěl k jeho perzekuci.
Odkaz nezlomného ducha
Josef Bican zemřel 12. prosince 2001. Jeho manželka Jarmila, která zemřela přesně deset let po něm, nechala na jeho počest vytvořit malý salónek v rodinné restauraci Sparta jako symbol sparťansko-slávistického usmíření.
Příběh Josefa Bicana je svědectvím o síle charakteru a nezlomného ducha v dobách, kdy se osobní integrita často trestala. Navzdory perzekuci ze strany komunistického režimu zůstal věrný svým hodnotám a přesvědčení, což z něj činí nejen fotbalovou legendu, ale i morální vzor.
Zdroje:
Bican – pět tisíc gólů - Josef Pondělík
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Bican
Autor článku: Radek Ondrák
