Článek
Co mají oba katastrofální, ale postupové výkony společného? Podle mého je to alibismus, který slýcháme z úst trenérského štábu - můžeme totiž slyšet něco ve smyslu „postoupili jsme a to stačí“
Stejný scénář
Paralely mezi zápasem v Brně a odvetou v lotyšské Rize jsou pro mě v celku jasné - jedno slovo „postoupilo se“. Podívejme se, co hlavní trenér rudých po obou zápasech řekl. Začnu prohrou v Rize: „Nedostaneme za dnešek žádnou cenu, ale zahrajeme si hlavní fázi a na ničem jiném nezáleží. Kluci odvedli požadovanou práci. Získali potřebný výsledek a splnili úkol.“ I po zápase v Brně přišlo něco podobného: „Vítězství pomáhají a my jsme skutečně přijeli velmi zklamaní z nedělní porážky doma od Pardubic. Ale cíl je splněn, to je na tom to nejdůležitější“. A není právě tohle ten problém? Stačí postup, to je všechno od organizace i fanoušků klubu, od kterých je často slyšet věty typu „my máme 38 titulů!“ Jen chci říct, že pokud se Sparta spokojí s filozofií: „důležité jsou body a na vše ostatní se…“, tak organizace se nikam neposune, zvláště pak k cíli a přání většiny fanoušků Sparty, a to k dominanci z 90. let. Naopak, laťka úspěchu se pořád snižuje. Samozřejmě si nepamatuji vše, ale nemyslím si, že bych po prohře Sparty kolem roku 1998 od trenéra Jozefa Chovance slyšel věty typu „prohráli jsme, ale postoupili“.
Když Sparta ještě neznala slovo „stačí“
Sparta z 90. let měla jednoduše jiný přístup. Samozřejmě nežijeme v minulosti a z úspěchů se nedá žít věčně, ale právě ty často slýchám od fanoušků jako berličku při obhajobě nedávných výsledků jako hlavní argument. Dnes totiž i od trenéra Priskeho slyšíme: „Stoprocentně potřebujeme reprezentační přestávku. V neděli odehrajeme třináctý zápas, což je extrémní. Hrajeme tři zápasy týdně, to není normální.“ A s obdivem a pomalu se „slzou“ v očích hovoří o svých hráčích, kteří právě vyřadili druholigový Artis: „Jsem nesmírně hrdý na tento tým. Kluci dřeli naplno celých pět týdnů, možná šest. Pracovali tvrdě, jako zvířata.“ Já si jednoduše nemyslím, že trenéři minulosti, jako byli pánové Ježek, Jarabinský nebo Uhrin, mluvili stejnou řečí, tohle byste od „železné Sparty“ neslyšeli. Místo omluv a výmluv by předchůdci pana Priskeho hledali způsoby, jak tým zlepšit. Rozdíl v mentalitě je propastný a s ní ruku v ruce jde i měřítko úspěchu pro letenský klub. Současná Sparta si postupně zvyká na nižší standardy. Místo dominance se spokojuje s postupy. Místo krásného fotbalu přijímá pragmatismus. Místo „musíme vyhrát“ slyšíme „stačí postoupit“ a měli by si na to zvyknout i samotní fanoušci. A to do té doby, dokud se Sparta spokojí s alibismem. Nechci působit jako „stařec volající na mraky“ ,ale zatím na mě celá situace působí a pokud se nezmění zůstanu jen hlasem volajícím v poušti.
Autor: Josef Volejník
TK: Artis
