Od zázraku k stagnaci: Jak se Slavia uzavřela do bubliny vlastní velikosti

Běží jedna z posledních akcí zápasu v prodloužení. Peter Olyanka má míč na střelu, ale zachová si chladnou hlavu, míč zasekne a dává ho pod sebe před bránu, kde si ho najde Traore. Není to žádný střelec, a ani teď se mu střela nepodaří, ale nějakým zázrakem tato šmudla končí za brankářem. Stadion vybuchne, všichni běží slavit pod tribunu Sever. „Zázraky se dějí!“ křičí do mikrofonu komentátor pan Jaromír Bosák.

Další pohárové kolo však naznačí, že to žádný zázrak nebyl. Slavia si to na „férovku“ rozdá tehdy s hvězdami nabitou Chelsea a hlavně zápas v Londýně dokáže, že o zázrak nešlo – Slavia jednoduše hraje fantasticky. Střih – máme tu před sezonou, vyhlášení „máme nejsilnější tým za deset let“, pak nemastné neslané výkony, které vygradovaly v posledním zápase proti Zlínu. Proč tomu tak je?

Největším problémem současné Slavie se zdá být paradoxně její nedávná sláva. Přijde mi, jako kdyby se klub uzavřel do bubliny vlastní velikosti, kde chybějí kritické hlasy. Odchod Jaroslava Köstla k reprezentaci a dřívější konec Jana Nezmara zbavily organizaci důležitých protinázorů. Samozřejmě nesedím v kancelářích, ale když čtu mezi řádky prohlášení a vyjádření figurujících lidí v organizaci, nepřestává to na mě takto působit. Ve vedení dominují postavy jako Stanislav Tecl, Přemysl Kovář a sportovní ředitel Jiří Bílek – všichni spojení s úspěšnou érou klubu, někdo víc, někdo míň, ale možná až příliš ponořeni do vlastní pravdy. Nebezpečí takového přístupu je zřejmé – když se všichni navzájem přesvědčují, že dělají vše nejlépe, vzniká kult, kde jiný názor automaticky znamená „nejsi správný slávista“.

„Když sportovní oddělení vyprodukuje nějakého hráče, tak ho diskutujeme,“ řekl v jednom z rozhovorů Jiří Bílek. Já se ptám: zaznívají v této diskusi i kritické hlasy? Za Prekopa poslala Slavia do Ostravy tři nadějné fotbalisty – Erik Prekop odkopal z 8 zápasů přesně 124 minut. Může být tohle jedna z příčin stagnace? A musím říct slovo stagnace, protože žádné jiné mě nenapadá. Přesně tohle postihlo Spartu minulou sezónu – nebyla hladová, hrála nudný fotbal, který nikoho nijak zvlášť nebavil.

Samozřejmě se může stát, že Slavia zabere a na konci bude slavit obhajobu a já budu chodit na každý trénink s cedulí „Kluci – sorry“ Ale v současné době mám k tomu stejně daleko jako ke větě Cristiana Ronalda „Leo, byl si vždy lepší“.

Momentální situace na mě působí následovně. Jindřich Trpišovský se postupně dostává do situace jako Pavel Vrba v pozdějších letech své kariéry. Po skvělých úspěších přichází období, kdy se svým herním stylem stává předvídatelným a zastaralým. Slavia pod jeho vedením sice stále sbírá body, ale fotbal, který předvádí, už není zdaleka tak dominantní jako dříve. Podobně jako Vrba v Plzni, i Trpišovský dosáhl největších úspěchů v první fázi svého působení v klubu. A to tu nemusím zmiňovat jen Zlín – ono ztratit zápas v Lize mistrů s Bodø/Glimt, kde vedete ještě v 78. minutě 2:0, je taky na povážení. A když jsme na začátku probírali tu minulost, vzpomeňme si na výkon Slavie v Lize mistrů na Interu z roku 2019 – s tím posledním s italským velkoklubem naprosto neporovnatelný obraz hry.

Tým má kvalitní hráče – těžko se to posuzuje, ale kvalita je minimálně stejná jako u hráčů, kteří vedli zápasy, které tady glorifikuju: Cham, Chorý, Provod, Kušej, Staněk, všechno reprezentanti – ale trenérský štáb nedokáže z těchto jmen vymáčknout ten samý výkon jako tehdy.

A teďko se pojďme v krátkosti podívat na Letnou. Sparta pod Brianem Priskem – srovnávat jména jako Birmančevič a Rrahmani z loňské a z této sezóny je úplně stejné jako srovnávat dva zápasy Slavie na Interu. Výkonnostní skok úplně jinam a hlavně díky nim je Sparta první. Momentálně to na mě působí tak, že Sparta má pořád slabší obranu než Slavie, ale to, co rozhoduje zápasy – střed pole a útok – to mluví jasně pro rudé barvy. Fungují totiž dynamicky. Uzdravení Haraslína a dobré výkony Mercada ukazují, že Priske dokáže z hráčů vytěžit výkon, který Lars Friis nedokázal. Přesně to, co Slavii chybí.

V posledním zápase proti Slovácku sice ofenzivní fáze má slova moc nepotvrdila a celkově mají Sparťané v tabulce náskok jen jednoho bodu. Přesto na mě herní projev Sparty momentálně působí prostě lépe.

Dřív bych si to nedokázal ani představit, ale dnes ano – a to přesun pana Trpišovského k reprezentaci a příchod pana Martina Hyského do Slavie. Tahle změna by mohla vrátit drive a svěžest, ale řešit tohle už je bezpředmětné. Co však jde řešit, je to, že sešívaní musí najít odvahu k větším změnám. Kult úspěchu je sice příjemný, ale když brzdí rozvoj, stává se překážkou. A nevím, jestli tahle změna přijde od vedení – spíš bych sázel v tomto ohledu na majitele pana Tykače.

Remíza se Zlínem není konec světa, zbývá hodně zápasů, ale to, co se děje na hřišti, je velké varování. Čas ukáže, jestli současná krize byla jen dočasným výpadkem, nebo začátkem konce jedné éry – a možná jen možná začátkem té nové, lepší.

Autor textu: Josef Volejník