Odchody legend či zkušených hráčů. Kluby omlazují a působí to emoce

Výrazné změny v tomto ohledu ohlásilo Slovácko. Pojďme si říct, že tento klub v minulých letech hodně sázel na některé léty prověřené tváře. Nyní ovšem jednoznačně započal čas určité proměny a omlazení. Klub se potřebuje nakopnout a zabojovat ve velice silné konkurenci o klidnější vody Chance Ligy.

Už v květnu ohlásil konec kariéry Vlastimil Daníček. Nyní se k němu přidávají další. Slovácko se loučí s dlouholetou oporou a hráčem, který v klubu strávil celou svou kariéru. Petr Reinberk působil v Uherském Hradišti od sezony 2010/11. Celkově nastoupil do více než čtyř stovek utkání v dresu Slovácka. I on končí svou kariéru a měl by v klubu nadále působit v jiné funkci.

V neskutečných 43 letech končí ve Slovácku i Milan Petržela. Dlouholetý hráč Plzně přišel do Slovácka jako volný hráč v roce 2019. Působil zde až do roku 2025, kdy si na chvíli odskočil do druholigového Žižkova. Před minulou sezonou se ovšem do Slovácka opět vrátil a stihl za něj odehrát dalších 18 zápasů.

Jeho konec byl očekávaný. Hráč nebyl spokojen se svým herním vytížením, jenže z pohledu klubu je logické, že příležitost dostávali jiní. Milan Petržela by si měl (se vší úctou k němu) přeci jen uvědomit svůj věk a pokusit se někde dohrát případně svou kariéru důstojně. Vzhledem ke stoupající úrovní Chance Ligy bych to viděl spíše na druhou nejvyšší soutěž v podobě nějakého mentora.

V Hradci Králové potom končí i další bývalý Plzeňák Václav Pilař. I v jeho případě je konec trochu divoký. Hráč chtěl v týmu Davida Horejše pokračovat, ale podobně jako u Jana Bořila s ním klub v áčku už nepočítá a nabídl mu pozici v rezervě. Jenže i v tomto případě je možnost, že hráč raději klub opustí a bude si ještě chtít prodloužit profesionální kariéru na nejvyšší úrovni.

Je vlastně těžké říct, na čí stranu se postavit. Chápu obě dvě. Kluby musejí omlazovat své týmy a přizpůsobovat se vzrůstající kvalitě Chance Ligy. Ale hráči chtějí, i přes svůj na fotbal přeci jen vyšší věk, stále ještě hrát. A troufnu si říct, že stejně jako u Jana Bořila, by mohl být v některém prvoligovém klubu o Pilaře zájem.

Trochu jiný příklad je u Vojtěcha Vorla. Brankář dlouhou dobu patřící Spartě se v klubu nikdy naplno neprosadil. Je to vlastně takový smutný příběh. Přestože někteří fanoušci volali v jistých chvílích po jeho povolání, on dlouhodobě především hostoval. Zahrál si například ve slovenské Senici, Českých Budějovicích či Mladé Boleslavi. Za áčko Sparty má na svém kontě odehrané pouze dva ligové zápasy. V domácím poháru potom sedm.

Nyní se po více než 20 letech loučí s klubem, v jehož áčku s ním nikdy nepočítali. Otázkou je, jestli neměl odejít dřív. Možná by se jeho kariéry vyvíjela lepším směrem. Stále je mu ovšem pouhých 30, což u brankáře není tak vysoké číslo. Na nejvyšší úrovní může ještě odchytat řadu let. Bude ovšem samozřejmě záležet na tom, jakou se vydá cestou a zda se ve Spartě trochu poučil.

Nakonec tu máme i jeden správný příklad klubismu. Další fotbalista, jehož věk už překročil čtyřicítku, Jiří Fleišman se rozhodl i přes sestup Karviné prodloužit v tomto klubu smlouvu a pokusit se pomoci týmu postoupit zpět na nejvyšší úroveň. Ostatně i on říká, že jeho motivací je vyhrát druhou ligu, protože to se mu nikdy nepovedlo. To je za mě skvělý přístup, jak hledat motivaci i v pozdějším fotbalovém věku. A zároveň možná i ukázka uvědomění si, že prostě nemládneme a o Fleišmana by možná nebyl v současné lize takový zájem.

Autor textu: Lukáš Loužecký

Zdroj statistických informací: Livesport