Pecky uplynulého týdne – Čvančara proti všem, Oskarova boží ruka a Sparta nejlépe čtvrtá

Bývalý Sparťan Tomáš Čvančara nemá v bundesligovém Mönchengladbachu zrovna ustláno na růžích. Přišel jako hráč do základní sestavy a končí (?) jako nechtěný, rozmazlený kverulant, kterého v Borussii nechce ani kabina.

Derby Spartě (doufejme) konečně otevřelo oči – tahle sezóna končí fiaskem, mlčení sparťanského vedení navzdory. Sice se nekonala poprava „rudých“ v přímém televizním přenosu, ale že by letenští holenkové sešívaným ukázali, že jsou vládci Prahy, to ani náhodou. Ovšem, milá Fevoluce, milá FAČR, komise rozhodčích a další, bylo nutné, aby Slavia vyhrála „boží rukou“?

Baník „zaťal“ Viktorii na jejím hřišti a bodově se na ni v boji o druhé místo dotáhl. Tím pádem (a výsledkem v derby) zbylo na Spartu jenom čtvrté místo. A i to je v ohrožení, pokud v příštím kole Jablonec vyhraje a letenští padnou v Ostravě. Že je to možné, to už připouští i nejzarytější sparťanský fanda. Lars Friis všem natruc však pokračuje dál.

Tato štace se zřejmě nepovedla. Tomáš Čvančara přestupoval do bundesligové Borussie s velkými očekáváními, která se však nenaplnila. Po úspěšném angažmá na pražské Letné se měl prosadit i v tehdy nenajvýš průměrném bundesligovém celku, který měl spoustu starostí sám se sebou. Bývalý sparťanský útočník mířil zcela jasně do základní sestavy. Tomu nasvědčovala jeho minutáž hned zkraje jeho působení v německé nejvyšší soutěži, povedená letní příprava, několik vstřelených branek a hlavně výborné výkony, které v novém působišti odváděl. Vypadalo to tehdy pro Čvančaru na německý fotbalový ráj. Jenže, kdeže loňské sněhy jsou.

Tomáše Čvančaru nejprve zradilo (jako již několikrát v kariéře) zdraví. V Mönchengladbachu kvůli zraněním vynechal celkem 105 dní a šestnáct zápasů (do toho je ovšem třeba započítat i následné opatrné nasazování do hry). Hlavně se však gólově i výkonnostně odmlčel. K tomu si vedení Borussie pořídilo z Heidenheimu reprezentačního útočníka Kleindiensta. A to byl konec Čvančary v základní sestavě Mönchengladbachu.

Kdo hrál někdy fotbal ví, jak je těžké zkousnout vysedávání na lavičce. Dřete v tréninku, povedou se vám vystřídané minuty a stejně v následujícím utkání dostane přednost váš konkurent. Pokud jste předtím v klubu něco „znamenali“, pak to můžete vzít i jako spiknutí proti vám. Tomáš Čvančara začal dostávat „štěky“ (ačkoli pravidelně) a i když v nich jeho řeč těla ukazovala, že se chce s nepřízní osudu poprat, výkony nepřesvědčoval. Pochopitelně se jeho klubová minutáž projevila i v reprezentaci – nakonec i z ní vypadl.

Zvláštní na celé situaci možná bylo, že ho Borussie (ani trenér Seoane) nechtěli pustit nikam na hostování. Vedení i trenér měli pro Čvančaru potěšující slova útěchy ve smyslu trpělivost růže přináší. Dokonce je český útočník dál nasazován, ačkoli jen na ony štěky (ale v Kielu například odehrál celé utkání, vstřelil branku a podal výborný výkon). Sám Čvančara chce hrát. Pochopitelně. Baží po hostování či přestupu. Ale nic se (ze strany Borussie) nekoná a tak se Tomáš vyjádřil nahrubo na sociálních sítích. Ačkoliv v češtině, v Německu to neušlo pozornosti. Vedení Čvančaru diplomaticky upozornilo, že to byla chyba.

Nakonec celá situace kolem „zhrzeného“ českého útočníka dostala ještě jiný, řekněme lidský rozměr. Několik hráčů Mönchengladbachu (měl mezi nimi být i Kleindienst) požádalo trenéra Seoaneho, aby Čvančaru nenasazoval. Což se rovná jeho vyloučení z kolektivu a dusné atmosféře v kabině (trochu to může připomínat Pilařovo „vyloučení z kolektivu“ v Olomouci). Značka – v kolektivu neoblíben.

Jak dalece si za to Čvančara může sám, nebo co proti němu mají jeho spoluhráči, se patrně dozvíme až s časem a Tomášovým odchodem z Borussie. Ovšem myslet si, že za těchto konstelací se stále jedná pro Čvančaru o německý fotbalový ráj, je malinko mimo mísu. Ačkoli v sobotu proti Bayernu odehrál patnáct minut.

Vládci Prahy (myšlena Sparta) v sobotu dokralovali a pomyslný klíč předali (už?) svému úhlavnímu konkurentovi z druhého břehu Vltavy. Ti soudnější ze sparťanského národa tuší, že se tak stalo po právu. Alespoň co se výkonů v této sezóně týká. Nestranní pak poukazují na to, že vítězné Oscarově brance předcházela hra rukou.

Okamžik z 87. minuty probral z letargie i jinak zcela rezignovaného Larse Friise, který soptil jako už dlouho ne. Jemnému upozornění FAČR ohledně vyjadřování se trenérů k výkonům rozhodčích navzdory. Kverulanti možná podotknou, že kdyby se takhle emocionálně Dán projevoval častěji, bylo by se Spartou lépe.

Rozhodčí Beneš ze svého postavení přestupek vidět nemohl. Logicky. Od toho má však zdatné pomocníky u videa, aby pro něj rozklíčovali, co se vlastně stalo a poslali ho případně k obrazovce, aby rozhodl. V sobotu však VAR nic takového nepovažoval za nutné a tak nanejvýše sporná branka (spíše nebranka) platila. Dala tak definitvní tečku na nepovedenou sparťanskou sezónu. Sarkasticky hořkou tečku.

Podle Komise rozhodčích gól platit neměl. Na letenské šlamastyce to sice nic nemění, ale na druhou stranu nemuseli bývalí vládci Prahy dávat klíč od města z ruky. Asi jako v sobotu slávističtí podavači míče. Komu to prospělo, že Sparta v sobotu v Edenu nebodovala? Jistě, že nikomu. O titulu je už dávno rozhodnuto. Takže bodík by byl Spartě stejně pro kočku. Jako VAR.

Když loni po konci sezóny sparťanský národ tančil na plné letenské pláni, nikdo by si tehdy nepomyslel, že za rok bude opět zle ouvej jako před tituly. Že Sparta bude „vláčena“ tiskem, bude se odvolávat trenér (případně Rosický, Sivok), hráči budou napadeni letargií i bezkrevnými výkony a jejich sebevědomí se zřítí do mínusových hodnot. A že ještě minulou sezónu úspěšnému týmu bude hrozit rok bez evropských pohárů.

Spartu po druhém titulu v řadě (a jednom double) čekala evropská fotbalová smetánka v LM a vše se zdálo být zalito sluncem. Nový trenér, nový kapitán a několik (drahých) posil mělo pokračovat v nastolené cestě k nadvládě v českém fotbalovém rybníku. To byl plán A. Když však přišly první problémy, chyběl plán B. A chybí dodnes.

Na Letné se vrátili do časů před Brianem Priskem. To musí cítit a vidět každý fanoušek. Navenek „železná“, uvnitř však značně reznoucí Sparta. Před Priskem přežívala z podstaty své slavné historie, po Priskem z podstaty dvou titulových sezón. Z ničeho se nepoučila, nikam se neposunula. V kádru si hýčká neproduktivní borce, které buď špatně vyskautovala, nebo dokonale fotbalově zazdila. Mladé naděje stále bloudí po hostováních (prakticky bez šance prosadit se do kádru áčka) a ti kteří přece jenom v exilu uspěli, se okamžitě po návratu na Letnou mění ve stíny sebe sama. A tak dlouho ve Spartě přehlíželi český hráčský trh, až ho zcela opanovala Slavia (asi jako Čína automobilový trh) a nechává z něj svému konkurentovi jen nepodstatné drobky.

Přesto se v klubu nic nápravného neděje. Posledním kritickým výkřikem do tmy bylo Čuprovo „měli jsme v zimě kádr okysličit“ a poslední ukázkou (a jedinou jarní) emocí nespokojenosti byl sobotní Friisův výbuch po Oscarově nebrance (ovšem uznané) v sobotním derby. Jinak se mlčí, hledí do země a blábolí se něco o tom, že se to příště nesmí opakovat, pracuje se na 100 procent a s nadějí se hledí k finále FAČR jako jedné z posledních možností zachránit sezónu (myslí si hráči) a podívat se do evropských pohárů (myslí si vedení).

Ve finále však čeká rozklíženou Spartu Olomouc a jak už je v Čechách zvykem, v Olomouci. Už před prvním čutnutím do balónu má tedy Sigma celkem solidní výhodu. K tomu připočtěme šílené letenské výkony (a sebevědomí) v nadstavbě, už teď vyprodaný Andrův stadión a máte tu minimálně start 50:50 (spíše však nějaké to procento ve prospěch Sigmy), či-li výsledek dopředu značně nejistý. A nejisté je i po víkendu čtvrté místo, zaručující účast alespoň v předkolech KL. Docela průšvih, řekl by jeden. Ale vidí to tak i na Letné? To nikdo neví, Rosa a spol drží bobříka mlčení a Lars Friis dále pokračuje ve své neúspěšné misi. A nejenom já si myslím, že český trenér by se už dávno pakoval. Dán však z nepochopitelných důvodů nadále zůstává.

A takhle to vidím já. Mějte hezký týden!

Autor textu: Petr Horký