Pecky uplynulého týdne. Sparta dvakrát na kolenou a trenérská rozloučená

Nikdo nečekal, že by Sparta (tak jako doposud s jinými) v LM punktovala i s gigantem z Manchesteru. Tedy se City, aby se to nepletlo s United, kteří, jak se zdá, mají také svých problémů dost a Sparta by v souboji s ním možná mohla doufat ve výsledek, jaký dosáhla třeba ve Stuttgartu. Ale supernovy z Etihad Stadium byly zřejmě pro Sparťany taková esa, že při jejich tancování po hřišti se mnohým letenským dělalo zima a špatně od žaludku. Zaběhali si, o tom žádná, ale nechtěli si také zahrát fotbal?

Ale abychom byli féroví. V podobě City narazila Sparta na dlouho neviděnou kvalitu, která se měří jiným metrem než ta sparťanská, slávistická či plzeňská. Pět gólů ve Vindahlově síti je ještě přijatelných, znělo po utkání ze sociálních sítí. Přidali se sami hráči i s trenérem Friisem a libovali si, jakou že to nadpozemskou kvalitu potrefili. Nikdo nic nečekal, každý si to chtěl hlavně užít bez nějakých velkých šrámů na fotbalové duši. To se povedlo. Dle mnohých ManCity ještě Spartu šetřil a Pep Guardiola i přes pět banánů „rudé“ hochy chválil. Nevím, jestli to může těšit či utěšit, ale fakt je ten, že když dva dělají totéž, nemusí být výsledek vždy stejný. Takže bych bral zápas s Manchester City spíše jako motivaci, ne alibi.

Jestliže si už Sparta může tuto sezónu zahrát LM, měla by zkušenosti a sebevědomí získané v těchto zápasech prodávat v domácí ligové soutěži. Při troše nezatemněného rozumu musí jeden konstatovat, že ta naše neatraktivní soutěž je pro Spartu mnohem důležitější než nějaké nečekané úspěchy v LM. Dosáhnout totiž na level soutěže milionářů, je potřeba se v ní pravidelně zúčastňovat. Ne tedy jednou z x let, ale opakovaně. V pravidelnosti je síla! I proto je pro Spartu titul (nejlépe) nejen důležitý, ale i z hlediska budování evropsky etablovaného týmu skoro nutný.

Jenže po dvanácti kolech je Sparta až třetí, s devítibodovým odstupem na Slávii. K tomu přispěla nejen skvělá forma „těch z Edenu“, ale i sparťanská herní útlumová mizérie. Naposledy se to ukázalo v neděli v Plzni. Jestliže domácí porážku od Sigmy šlo svádět na „moře“ zápasů a „to potká časem každého“, prohru v Edenu už museli letenští fans skousnout jako zaslouženou (Slávia byla lepší). A po Plzni už neobstojí ani Friisova prohlášení, že sezóna je dlouhá. Viktorka byla totiž jasně vepředu, ve všech aspektech. V emocích (o kterých Lars nerad mluví) a kvalitě (tam by chtěl být Lars úplně jinde). Zejména první poločas (stejně jako v Edenu), jasně ukázal, že ve Spartě je momentálně něco hodně špatně a zřejmě aktuálně nemá na to, aby se těšila na body ze zápasů v rámci silné trojky (Plzeň, Slávia a Sparta). V minitabulce těchto českých „gigantů“ je poslední. To nesvědčí o ničem jiném, než se na Letné přecenili (dva tituly, kdo je víc!?) a ve spoustě věcí zaspali (viz posilování, šířka kádru např.). V neděli byla řeč těla celé Sparty více než jasná: začíná to jít do kopru a my nemáme plán B.

Hned dva ligoví trenéři si po posledním kole vybírají neplánovanou dovolenou. Že by to v případě Jiřího Saňáka v Pardubicích (propadal zejména výsledkově a tabulkově) a druhého „nešťastníka“ Romana Westa ve Slovácku (propadal především z předváděné hry) bylo úplně obrovské překvapení, to asi ne. Ačkoliv, a to platí zejména pro Pardubice, by trocha té trpělivosti neškodila. Pardubice se i pod „opěvovaným“ trenérem Kováčem „couraly“ v sestupových vodách. Takže vlastně nic nového. Ale fakt je ten, že poslední čtyři kola šly Pardubky od porážky k porážce. Na druhou stranu, co by měly říkat v Budějovicích?

Romanovi Westovi je ve Slovácku vyčítán spíše herní projev. Nemastný, neslaný, bez zápachu. Slovácko pod ním už neprohánělo „silnou trojku“ a zařadilo se k průměrným (až podprůměrným) týmům ligového peletonu. Zřejmě nejen fanoušci vzpomínají na časy Martina Svědíka. Ale tady také platí, že právě Svědík upozorňoval na to, že tým je potřeba „okysličit“ (rozuměj posílit). A poslechli ho na Slovácku? Tak, aby věděli, kde je tlačí bota.