Sparta jede. Postup, zdar a kardiakům zmar!

Zejména díky skvostné první pětačtyřicetiminutovce v odvetě slaví postup do závěrečné fáze kvalifikace o jackpot z účasti v soutěži milionářů.

Trenér Sparty Lars Friis se před zápasem pravdy sympaticky neskrýval za obvyklé fráze typu „chceme postoupit, ale víme, že to bude těžké, soupeř má svou kvalitu.“ Případně nesliboval, „že se opravdu budou snažit.“ Prostě chtěl přepsat dějiny a přepsal je. Ani na moment o týmu nezapochyboval a v každém okamžiku stál pevně, skoro až nekriticky, za svými svěřenci (ačkoli mu to bylo zčásti v médiích lehce vyčítáno). S týmem chtěl postoupit a postoupil. Neházel nic na počasí, terén, zranění, kapitalistu Bekaliho a jiné podpůrné berličky. Lars Friis věří Spartě, týmu a naopak. Proto postup. I přes dramatické okamžiky ve druhé půli zcela zasloužený.

Řekněte, kdo nebyl zvědavý, jak se bývalému asistentíkovi povede v roli hlavního šéfa letenského týmu. Ačkoli se rozhodnutí Tomáše Rosického instalovat Larse Friise do funkce trenéra Sparty (po možná trochu kvapném odchodu Briana Priskeho do Feyenoordu) jevilo mnohým jako sňatek z rozumu, lehké nejasnosti a váhavé pochybnosti o tom, zda to Friis zvládne, nebyly jevem až tak řídkým. Lars však (zatím) vytírá případným nevěřícím Tomášům zrak.

V lize je jeho Sparta doposud jako jediný tým bez ztráty květinky. Jistě se najdou kverulanti, kteří budou poukazovat na sílu soupeřů, kteří měli tu „čest“ se s letenskými utkat. Ale na to se přece nehraje. Ani mediálně oblíbená Slavia se svou „ukrutnou“ silou to nedokázala (heslo Slovácko). K tomu musíte připočíst poháry, které mají logicky svou prioritu či krátkou a nekompletní přípravu. V tu chvíli vám vychází, že Lars Friis na malém prostoru odvedl zatím „good job“, korunovaný právě postupem do posledního předkola kvalifikace o LM.

Samozřejmě můžeme namítnout, že hra Sparty je ještě malinko syrová. Že například obrana není občas prototypem neprostupnosti. A je to pravda. V některých fázích utkání není tým z Letné možná tak dominantní, jak by si fanoušci asi přáli. Celkově ovšem nemůže mít fanda o síle Sparty pochyby. Ačkoliv rotace v kádru občas hru letenských mírně kvalitativně rozmělní, laťka výkonu určitě neklesne pod level, který by dovolil ztrátu bodů třeba v neoblíbených Teplicích nebo v Ďolíčku. I to je doposud znakem práce Larse Friise: zvládá s týmem rotaci hráčů, aniž by tím narušil výkon a cíle týmu. V tom spatřuji rozdíl oproti Brianu Priskemu. Nutno však také dodat, že po mentální stránce zdědil Friis skvěle připravený tým.

Po domácím utkání na Letné proti FCSB se zdálo, že má navrch tým z Bukurešti. Ačkoliv remíza nutně neznamená vyřazení, Sparta doma zaujala pro ni netypicky neodvážnou hrou, která snad pramenila z důležitosti zápasu. Vyřazení by určitě média Spartě neodpustila a připomínala by jí se sadistickou perverzností, kolik dlouhých let se už klání s milionářskými týmy Evropy nezúčastnila. A ano, první utkání nebylo z ranku úplně povedených. I když můžeme oponovat, že letenští zápas i přes nepříznivý vývoj zremizovali a mohli i vyhrát. Nebýt VARu, který po zásluze nabonzoval faul Vitíka (a faul to byl, o tom žádná). Přesto Lars Friis týmu věřil a stále brebentil o postupu. První poločas v Bukurešti mu dal za pravdu.

Zápas o postup do závěrečného kola kvalifikace o LM se tak rozhodl v prvním poločase na stadiónu FCSB. Sparta ho po svělém výkonu vyhrála 3:0 a položila tak do cesty klubu výstředního (a ukecaného) kapitalisty Bekaliho nepřekonatelnou překážku. I když ve druhém poločase Rumuni ovládli statistiky zápasu a rozhodně podali svůj nejlepší výkon z celého dvojzápasu, na Spartu to nestačilo.

Může se vám zdát jako plácání z cesty napsat, že kromě tlaku v nastavení a jedné pološance Popa se nic až tak světoborného Spartě nestalo. A to tvrdím i přes dva fíky za Vindahlovými zády. Ty však pramenily z ukázkových individuálních chyb hráčů Sparty. U prvního gólu to byl Birmančevič, který si naivně myslel v souboji s domácím kapitánem Olaruem (mimochodem, skvělý borec) na faul. U druhého zase zaspali Sadílek se Solbakkenem, kteří si své obranné povinnosti plnili takříkajíc na čtvrt plynu. Jinak se žádné velké drama nekonalo. I když musím připustit, že díky panujícímu vedru v Bukurešti a vývoji zápasu šlo mnohým kardiakům o život.

To, že se v českých médiích píše o sparťanském strachu z vyrovnání a unylé útočné hře ve druhém poločase zápasu proti FCSB, lze tentokrát svalit na střídající hráče. Snad s jedinou výjimkou. Tou je (a pozor ať to teď s vámi nešvihne) Tomáš Wiesner. Zaskočil ve druhém poločase za nemastného Preciada a rozhodně nezklamal. Otázkou spíše je, proč borec médii opěvovaný (tedy náš roztomilý Ekvádorec) podá tak trapný výkon. A pokud zrovna myslíte na nějaký Everton z Premiere League, pak vězte, že stejný názor mám i já. Něco mi říká, že Ángelo se už dlouho v týmu neohřeje. Ovšem, měl-li by se prezentovat takovými výkony jako v Bukurešti, pak sbohem a šáteček, mě chybět nebude. Wiesner naznačil, že by ho snad mohl nahradit. Ale u něj nikdy nevíte.

O Sadílkovi a Solbakkenovi už řeč byla. Oba vůbec nezachytili tempo zápasu a čučeli na drát, jak to kolem nich fičí. Plus se podepsali pod druhou branku FCSB. Nic povzbudivého pro Larse Friise a jeho rotační choutky. Minimálně Sadílek však umí lépe, tím jsem si zcela jist.

Daněk také mnoho nepřinesl, ale s tempem utkání se vyrovnal lépe než oba výše jmenovaní. Ovšem i on musí chtít více, aby zase z Letné nezmizel někam na hostování.

Smutný pohled byl na Kuchtu. Momentálně je Friisovou až druhou volbou za ve formě hrajícího Olatunjiho. Nenese to libě a dává to na hřišti patřičně znát. Jeho výkon z odvety proti FCSB nevěští nic dobrého, a když k tomu připočtete jeho komplikovanou povahu, může být na problém v kabině zaděláno. Na sociálkách dostal Kuchtič na pamětnou, fanoušci na něm nenechali nit suchou. Bohužel oprávněně. Frustrace holt není nejlepší rádce. Hlavně však nikomu nic nepředhazovat, všichni víme, co Kuchta umí (tedy po fotbalové stránce). Za trochu trpělivosti bych šel třeba světa kraj….