Proč český fanoušek fandí Barceloně proti českému týmu?

Bez vysvětlení, bez možnosti diskuse, prostě jednoduché ne, protože to není ve stanovách klubu. Protože jediné, co klub povoluje, jsou šály, dresy a nejlépe sedět a koukat na hru.

Přesně tohle se stalo českým fanouškům Barcelony před středečním zápasem v Edenu. Katalánský gigant zakázal jakékoliv fanouškovské materiály v sektoru hostů s odvoláním na „interní pravidla“. Jediný, kdo se fanouška „Barcy“ zastal, byla samotná Slavia – zastala se Čechů, kteří šli fandit proti českému klubu. Ale já tento příběh zmíním v jiném kontextu – už dlouho se s přáteli o tomto „problému“ bavím a vždy to skončí odpovědí nechápu proč a co z toho mají.

Barcelona si ráda říká „més que un club“ – více než klub. Ve skutečnosti se chová přesně opačně. Jako obrovský korporát, která má jasně definované produkty, cílové skupiny a marketingové strategie. Ty samozřejmě především. Fanoušci jsou spotřebiteli, kteří si koupí dres, šálu, hrníček a samozřejmě lístek na fotbal. Pro FCB spotřebitel jde na stadion, vytvoří si nějaký ten obsah na Instagram a jde s úsměvem ve tváři domů. Takhle nějak si Barcelona představuje ideální scénář. Ale abych byl fér, tohle není jen problém Barcelony, ale dalších velkoklubů jako Real Madrid, Manchester United atd.

Těmto klubům jste úplně „jedno“. Oni vědí, že si to mohou dovolit. Vědí, že když nepřijedete vy, přijedou tři autobusy z Asie, které si projdou stejným kolečkem – koupí si lístky, dresy, šály, budou se fotit na Nou Campu a říkat, jak to bylo skvělé. Z mého pohledu rozhodně nebylo – byl jsem na stadionech velkých klubů po celé Evropě, a pokud hledáte autentický zážitek jako já, vynechte to. Připadal jsem si jako v muzeu v Louvru, kde se od vás očekává vybrané chování, nejlépe mlčet a sedět. Nejhorší zážitek pro mě v tomto směru byl v Anglii, kde jsem byl na stadionu Manchesteru City svědkem, že tři kamarádi projevili náklonost fandění při šanci hostujícího Sunderlandu a co se nestalo – byli vyvedeni. Opakuji znova: vyvedeni ze stadionu za to, že při šanci hostů rozmáchli rukama a řekli „uuuuh, to je škoda“. Jako kde to jsme?

Tyhle kluby cílí na lidi, kde je fotbal kulisa, ne srdcová záležitost, ne vášeň, která dělá fotbal tak nádherným. Nevím, jestli znáte seriál Vítejte ve Wrexhamu – tak trochu reality show, kde si herci Ryan Reynolds a Rob Mac koupí welšský klub. V seriálu padne nádherná věta: „Fotbal je ohromný, srdcervoucí, zlý, nádherný sport, který zabije duši, proto je tak zatracené krásný.“ Já se tak trochu ptám i vás, kteří tenhle článek budete číst – co z toho, co jsem právě vyjmenoval, zažijete na zápase Barcelony? Ano, možná budete zklamaný, když slavná Barca prohraje, ale to je všechno. Zažijete plný stadion lidí, který přišli „zažít Barcelonu“, ne podpořit tým. Podpořit tým přišla jedna tribuna za bránou, který se snaží o nějaké to fandění. To je všechno. Jasně, ale to můžu jít do Disneylandu a vyjde to na stejno. Proč má víc fanoušků v samotném městě Espanyol Barcelona a ne FC? Asi to má nějaký důvod. To samé v Mnichově, kde má víc fanoušků Mnichov 1860 a ne Bayern.

Chápu, že si člověk může vybrat klub, o kterém mluvím, jako „druhý klub“. Jednou dvakrát za rok se zajet podívat na zápas, strávit čas na pláži, sledovat svoje milované přeplacené hvězdy v televizi, koupit si dres. Ale udělat si Barcelonu nebo Real klubem svého srdce na celý život? To mi přijde jako fundamentální nepochopení toho, co fotbalové fanouškovství znamená. Fotbal vznikl jako hra komunit, kluci hráli za místní tým, místní lidé je podporovali – nádherné nastavení, které fungovalo a dodnes v některých klubech funguje. Klub je odrazem identity a rozhodně i hrdosti města. Někteří fanoušci znají hráče osobně, potkávají se na ulici v krámě v kavárně. Samozřejmě ta doba už je dneska trochu jinde, ale věřím, že rozhodně tohle zažijete snadněji, pokud budete fandit týmu z vaší vlasti, než fandit Barceloně třeba z Plzně. Nikdy totiž nebudete součástí té komunity, o které mluvím. Nikdy nebudete „culer“ stejně jako někdo z Barcelony, který klubu fandí po XY generací. Budete turistou, spotřebitelem, cizincem.

Česká liga se zvedá a to doslova den ode dne – jedeme dlouhé léta v Evropských soutěží výrazně nad plán. Jasně, nikdy tu nebudou hrát hráči jako Yamal, Haaland a podobně, prostě nikdy, ale já tohle ani nechci. Pevně věřím, že když půjdu na ligový zápas, kam si najde cestu aspoň pět tisíc lidí, zažiju větší autentické zážitky než na stadionu, jako je třeba Etihad Stadium. Tam se bojím projevit „city“ k hostům, aby mě nevyvedli. Kde sedím skoro v té poslední řadě, protože nikam jinam lístky v podstatě koupit nejdou. Kde se ode mě očekává, že budu sedět, koukat na hru a mlčet, a jakmile tohle poruším a stoupnu si, dostanu neuvěřitelnou „sodu“. Připadám si v těchto chvílích jako postava Winstona Smitha v románu 1984 od Orwella – jakékoliv vybočení z řady je tvrdě trestáno. Tady se jede jedna linie, ale to je pro mě osobně šíleně smutný, neautentický svět, kde si připadám jako ovce.

Kluci z českého fanklubu, klubu jehož jméno už psát nechci, chtěli udělat správnou věc – uctít legendu klubu, která obětovala tomuhle fenoménu v podstatě celý život. Dostali za tuhle bohulibou činnost od klubu samotného rozhodné ne, protože se očekává sezení, zařvat si gól a jít domů. Nezlobte se na mě kluci, ale stojí vám to za to?

Autor textu: Josef Volejník