Řecká marnost v podání Sparty. Na Olympiacos nestačila v ničem a zaslouženě prohrála

O to důležitější pro její případný postup do jarní části Evropské ligy, byl zápas s Olympiacosem. A důležitý byl hned z několika pohledů. Jednak si Sparta potřebovala napravit reputaci ze zápasu s Baníkem, Řecko nás odsouvá v žebříčku národních koeficientů, a především přijdou silnější soupeři, kteří šance na postup zhatí levou zadní.

Nepovedlo se ani jedno. Sparta zápas prohrála 0:1, když jediná její střela na branku přišla v nastaveném čase. Její výkon se nedá označit jinak než zoufalý. Ze strany letenských jsme neviděli vůbec nic. Až na zoufalé bránění se aktivně hrajícímu soupeři. Při pohledu na hrací plochu bylo jen otázkou času, kdy Surovčík inkasuje. Za prohru 0:1 může být Sparta ještě ráda, protože za předvedený výkon by si zasloužila prohrát větším rozdílem.

Čekal jsem, že hra Sparty na Olympiacosu nebude nic zázračného. Zvlášť poté, co letenští předvedli na půdě Baníku. Ale to co jsme viděli hlavně v první půli, to jsem si ani nepředstavoval. Pánové, to byla holomajzna. Předvedená hra se snad ani jinak nazvat nedá. Vždyť ze strany Sparty tam nebylo vůbec, ale doslova vůbec, nic.

Všichni hráči do jednoho měli problém s takovou jednou drobnou věcí a to byl balón. Guddal svou rozehrávkou vysílal do útoku soupeře, Vojta nedokázal zpracovat jediný míč, Jurásek se ani nepokusil o útok a ke hře Suchomela se snad ani nebudu vyjadřovat. Snad i díky tomu neměla Sparta jedinou střelu na bránu za celou první půli. Jediné co jim skutečně šlo, bylo padat do střel soupeře. A tak není divu, že jsme se místo skóre soustředili po prvním poločase na poměr střel, který skončil 1:0 pro Olympiacos. Jediná střela mířící mezi tři tyče přišla navíc až v nastaveném čase.

Co jsem vůbec nechápal, to byl alibismus některých hráčů. Místo snahy o vstřelení branky mířilo snad devadesát procent přihrávek vzad. Když už si některý z hráčů míč zpracoval, místo úprku směr soupeřova branka zastavil a nahrál zpátky kolegům z obrany. Nebýt teatrálních pádů a nekončícího rozhazování rukou Joty, nebylo by se na co dívat.

Sparta už nějakou dobu hraje bez svého kapitána a na jejím výkonu se to notně podepisuje. Když se na lavičku zraněných přidá ještě aktuálně nejlepší hráč letenských v podobě Mercada, je vymalováno. Tým ztratí sebevědomí a jeho úroveň je najednou o několik levelů níže. Macek se při absenci Karabce ze hřiště vytrácí úplně. Alcócer je poloviční.

Vliv Adama Karabce se ukazuje jako kritický a dává vzpomenout na potřebu Ladislava Krajčího či Lukáše Haraslína v dobách ne tak dávno minulých. Každý tým potřebuje svého lídra. Je ale otázkou, zda taková závislost je zdravá. Dle mého názoru rozhodně není. Co by se stalo v situaci, kdy takový hráč vypadne ze zdravotních důvodů na půl sezóny? Zbytek týmu se sesype jako domeček z karet a to skutečně zdravé není.

Pro zápas s Olympiacosem se ke Karabcovi přidal také Mercado. Svou šanci tak dostal Matěj Jurásek. Jako střídající hráč v předchozích zápasech se mi líbil. V utkání Evropské ligy se ale svezl se zbytkem týmu a jeho přínos byl minimální. Čekal jsem kvalitu, kterou jsem nedostal. Je samozřejmě diskutabilní, zda by Mercado byl něco platný v zápase, kdy se Sparta téměř neustále brání. Přesto se nedokážu zbavit myšlenky, že určitý přínos pro tým by na hřišti měl.

V posledních zápasech je největším problémem letenských produktivita jejich útočníků. Zřejmě i Priskemu dochází trpělivost s Brunesem a tak přednost pro utkání s Olympiacosem dostal Matyáš Vojta. Takhle zbytečného hráče jsem snad nikdy neviděl. Ve své neviditelnosti si nezavdá s mistrem této disciplíny Sivertem Mannsverkem. Nezpracuje balón, nepřejde přes protihráče, v rychlosti totálně propadá a výběr místa je něčím, o čem mu asi nikdo nikdy neřekl. Jeho příchod byl skutečně majstrštyk roku ze strany Mladé Boleslavi.

A co náš slavný bratranec více slavného Erlinga? V jeho podobě si Sparta v letošní sezoně koupila jediný gól za pět milionů eur. Největší problém s ním mám v kategorii výběru místa. Na to, s jakou reputací přicházel, bych očekával, že ty soupeře předskočí a nebude se za nimi ve vápně schovávat. Zatímco u Vojty se nemůžeme bavit o úspěšnosti střelby, protože on se ke střele nedostane, Brunes by potřeboval kopací techniku Albiona Rrahmaniho.

V jednom ale Brunes nad Vojtou vyniká. Tím je výstavba hry. Norský útočník dokáže být součástí rozehrávky. Dokáže stáhnout několik soupeřů a vytvořit tím místo pro krajní útočníky. Ale co je to platné, když forwarda hodnotíme dle vstřelených gólů. Vzhledem k mizernému výkonu celé Sparty nám nic z toho ukázat nestačil. Přesto u mě jednoznačně vede nad Vojtou, který by měl začít nastupovat za úplně jiný tým.

Autor textu: Petr Vikuk

Zdroj statistických informací: livesport