Schick to zváží, Sparta po reprezentačním tripu a už to nechlastej ani ředěný

Patrik Schick je králem českého fotbalu a prý se nechá přemluvit. Sparta, již tradičně, po reprezentační přestávce mínus několik hráčů (ach jo). Rozhodčí veselý opilec?

Kanonýr Leverkusenu má za sebou povedenou sezónu. I v té současné zatím výrazně září a do štikovaného mu to padá až náramně. Není divu, že v anketě Zlatý míč, která vyhlašuje nejlepšího českého fotbalistu sezóny, se už podruhé umístil na prvním místě. Překonal dokonce kometu z Lyonu Pavla Šulce, který i vinou zranění neměl tak úspěšné období a byť průběžně v anketě vedl, Patrik ho nakonec předhonil a došel si zaslouženě pro trofej.

Jak sám řekl, k vítězství mu možná pomohla konzistentnost výkonů. Že nebyl jen hvězdou okamžiku, ale v celé sezóně potvrzoval, že patří mezi nejcenější české hráče na evropských trávnících. Takových borců jsme v uplynulé sezóně věru přehršel neměli. Kromě Schicka to byl Pavel Šulc (skončil druhý) a Ladislav Krejčí (třetí místo – ten sice válí „jenom“ ve druhé anglické lize, ale jen proto, že tam jeho Wolves spadli). Sice nesmíme zapomenout i na naše brankáře (třeba v Premier League máme svá želízka v ohni), ale ti by si asi zasloužili svou vlastní kategorii. Brankář může být super, ale když to „kope“ útočníkovi, či záložníkovi, má to ten „co hraje fotbal i rukama“ vždycky těžší. Je to možná nespravedlivé, ale je to tak. Když jsme jako malí hráli na „dvě“, nikdo nechtěl být brankář. Všichni chtěli hrát v útoku (a taky to tak vypadalo).

Takže i proto Schick. Ironií osudu je, že cenu dostal zřejmě hlavně za své výkony v Leverkusenu. V repre to byla jiná písnička. Zejména v poslední době, se „zlatým hřebem programu“ na MS v Americe. Tam se všechny neduhy naší čutané znásobily a vynikly měrou vrchovatou. A to bylo na Schicka už asi moc a praštil s tím. Sbohem a šáteček. Kupodivu ho jen málo „soukmenovců“ pochopilo a někteří (i Pája Horváthů) mu to dávali docela sežrat (ať nežeru – mírně sežrat).

A nepřekecal ho ani nový svěží vítr v zatuchlém českém fotbalovém rybníku Španěl Denia. Kampak s tím na Patrika. Když řekne konec, tak konec. Howgh! Jenže teď se nese éterem, že by snad ještě bombarďák popřemýšlel. Co ho k tomu přivedlo, netuším. Série porážek „nového“ národního týmu v Národní lize (jenže, Anglie, Španělsko, Chorvatsko? To na začátek nechceš)? To asi ne. Možná opravdu za tím stojí Deniův styl a atmoška přátelství a porozumění v kabině reprezentačního týmu.

Tak se nechme překvapit. A neříkám, návrat Schicka by Česku bodl, ne že ne.

No jasně. Reprezentační tým sice počítá novou etapu svého vývoje směrem k modernosti a líbivosti (o to se má postarat akvizice hráčů ze zvučných evropských lig s nějakým českým předkem a Španěl Denia), ale pro Spartu se nic nemění. Sice se už do českého výběru prokope více jejích hráčů, ale jen málokterý z nich celý reprezentační sraz „přežije“ bez ztráty květinky. Rozuměj, zraní se a poté, jak je na Letné obvyklé, absentuje v řádu několika měsíců (neřkuli let).

Podle tohoto mustru nebude moci Sparta s pravděpodobností nejvyšší počítat do konce podzimu s kapitánem Karabcem a Matějem Rynešem. Zaplať kdo chceš, že repre sraz „přežil“ alespoň Macek a pomohl tak v neděli k vítězství rudých nad Pardubicemi.

Ale i výkon proti „Perníkářům“ se nesl přesně v duchu tradice po utkáních národního týmu. Oči místy bolely a vůbec se nejednalo o sparťanskou dominanci. Ještě, že nám (Sparťanům) Pánbůh Mercada a druhé poločasy dal. Takže nakonec to vlastně nebylo tak špatné (a jsme třetí).

Ovšem ke Karabcovi a Rynešovi (v době repre pauzy) přibyli ještě další dva borci ze základu: Alcócer a Mbe Soh. Copak? Také povinnosti u národního týmu? Není známo (Mbe Soh určitě ne). Jisté je, že oba pro Pardubkám chyběli. Jo, to nevymyslíš. To je holt letenská realita. Existuje sice možnost, že se borci vrátí hned přístí kolo, ale znáte Spartu. Může to být i na dlouho, byť vám odpovědní budou mlžit, že je vše na dobré cestě.

Tak hodně zdraví… na Letnou!

Páni rozhodčí jsou nezbytnou součástí herního procesu. A to na všech našich ligových úrovních. Bez nich to prostě není ono. S nimi mnohdy také ne, ale bez chlápka s píšťalkou by srandy nebylo.

A než na ně začnete po prohraném zápase (který jste prohráli brankou z penalty v poslední minutě prodloužení) dštít síru, vzpomeňte si na to, že jsou také lidé. Mají své radosti a slabosti. A mnohdy slabostem možná propadají i při mači.

Třeba jako v utkání 7. ligy Pardubického kraje mezi Žamberkem a rezervou Lanškrouna, kdy si jeden z rozhodčích na lajně tak těžce „poranil kotník“, že se po lajně motal, skoro padal a komicky rozebíhal a zase brzdil. Až to vypadalo, že to kotník nebude. Spíše něco vážnějšího.

A podobné „zákeřné zranění“ napadlo i pomezního v utkání středočeské 5. ligy. Snad to také nebude kotník.

Sice si osobně myslím, že minimálně pomezní v Žamberku byl pod obraz (viz video), ale co vy víte. Kotník umí být sviňa!

Přejme oběma rozhodčím brzké a konečné uzdravení.

A takhle jsem to viděl já. Mějte zářný týden (a těšte se na víkend).

Autor textu: Petr Horký