Článek
Kouzlo Edenu jako by tuto sezónu neplatilo, outsideři zde hrají až příliš vyrovnané partie a ani Boleslav nebyla výjimkou.
Pár slušných zápasů ze startu ročníku a na přelomu října a listopadu, jinak podzim plný utrápených výher. Skrz všechny soutěže pouze tři výhry Slavie rozdílem tří nebo více branek. Schytalo to jen Dnipro-1, Karviná a Sheriff. Nepsané pravidlo o náloži v Edenu, které se v minulých letech stalo zvykem, už neplatí.
Gól vysvobozením ze show nepřesností
Je to paradox, ale když už se po 120 náročných minutách boje v Hradci Králové nabízela klasická rotace Jindřicha Trpišovského, kouč Slavie nechal v zahajovací jedenáctce devět stejných hráčů. A na pohybu a práci s míčem to bylo znát. Dokonce i vždy energický David Douděra působil unaveně.
Mnohem nepochopitelnější je ale nasazení Micka van Burena. Nikdy to nebyl hráč, který vydrží makat 90 minut, ve středu hrál sice až od 72. minuty, dle pohybu proti Boleslavi ale zdaleka zregenerovaný nebyl. To už dávalo větší smysl nasadit Stanislava Tecla, který by toho oběhal více.
Takto Buren kazil nepřesnostmi, stejně tak na své poměry i Petr Ševčík, byť to bylo několikrát způsobeno právě nepochopením s útočníky. Uprostřed zároveň chyběla klasická desítka typu Lukáše Provoda, se kterou by si Ševčík mohl narazit. Václav Jurečka je prostě pořád útočník.
V zimě přivést křídlo
Česká liga je tvrdá a pro technické hráče náročná, Slavia ale nějaké potřebuje. Jednoho takového má zraněného (Matěj Jurásek), druhý hostuje v Baníku (Ewerton). Trpišovský nyní nemá soupeře čím zaskočit. Dlouhé roky to byl Peter Olayinka, loni Moses Usor, jednoduše někdo, u koho si obránce řekne: „Sakra, co teď udělá?“
Aktuálně ofenziva Slavie působí, jako když trenéři nechají trojlístek útočníků náhodně vygenerovat a trojice hroťáků se pak v útoku podivně motá. Dva zabijáci dejme tomu, ale třetí do party musí být tahový typ s určitou technickou nadstavbou.
