Sparta předvedla v Arménii fotbal na úrovni Konferenční ligy. Postup si však pohlídala

V dvojzápase s Araratem vědomi si dostatečného polštáře k postupu do play off, předvedli ve druhém poločase, proč o Ligu mistrů nebojují znovu. Fotbal, kterým se prezentovali, připomínal úrovní více arménskou ligu než pohárovou soutěž.

Doma zůstali hráči tvořící kostru týmu a Brian Priske zjišťoval, koho že to má vlastně na lavičce. I přes nekoukatelný výkon vyválčili letenští vítězství 2:1, ze kterého má největší radost český klubový koeficient. Pokud se ale takhle bude prezentovat i v dalším kole proti Rize, stačit to rozhodně nemusí.

Doma zůstal Birmančevič, Panák, Zelený či Kairinen. Na hřiště se tak mohli podívat hráči, kteří nemají pod Brianem Priskem na růžích ustláno. Místo Kairinena tak zalepil sestavu Andersen, Vydra se posunul do stoperské trojice a na hrotu dostal šanci Milla. Že by ale využili své šance, tak to ani náhodou.

Absence Kairinena znamenala totální absenci kreativity. O Andersenovi nevíte, že je na hřišti téměř devadesát minut. Nenabízí se, do soubojů nechodí a když už dostane balón do nohy, vrátí ho zpět na obránce. Vrcholem jeho dovedností je pak přihrávka na obsazené křídlo. V základní sestavě s Lukášem Sadílkem musí být právě on tím kreativním hráčem. Jestli má být ale nástupcem Kairinena, Sparta by se rychle měla po nějakém tvořivém středopolaři podívat.

Milla na hrotu byl potom naprostou obdobou Andersena. Nevýrazný hráč, který si s balónem dvakrát netyká. Na rozdíl od Jana Kuchty je líný na krok, takže aktivní presing zdobící právě českého forwarda jsme neměli možnost vidět. Kuchtič pálí jednu šanci za druhou, ale díky své hře vyhrává řadu balónů pro křídla, která toho využívají. Tady zůstala osamocená. Jak Rrahmani, tak Haraslín si tedy neměli s kým nahrát a akce museli řešit individuálně, což se odrazilo na jejich produktivitě.

Slovy Jirky Luňáka: Co k tomu dodat. Snad jen experiment, který nevyšel.

Od začátku zápasu Sparta hrála udržovací fotbal. Byla si dobře vědomá náskoku, který si přivezla z Prahy a chtěla hrát na jistotu. Její problém je ale v tom, že na to nemá typologicky vhodné hráče. Obrana je stále velmi chatrná. Posily do defenzívy v nedohlednu a ze současných hráčů nevyzařuje zrovna sebevědomí. Bodejť by ano, když obrana hraje týden co týden v jiném složení.

Proti Araratu se na kraj obrany posunul Patrik Vydra. Kolikrát už jsme měli možnost vidět, že tohle není post, na kterém by byl silný? Daleko efektivnější je jeho využití ve středu pole, ač ani tam nepatří mezi hvězdy týmu. A přesto se na pozici stopera pro zápas v Jerevanu vrátil. Stát proti němu kvalitnější soupeř, asi by měl více práce, nicméně hráče jeho typu bych rozhodně do stoperské trojice nestavil.

Největším překvapením obrany byl potom malý Ševínský. Ten od čtyřicáté minuty postával v předklonu a lovil dech, který zůstal asi někde na půlícím kruhu. U takto mladého hráče by člověk čekal, že jej odmaká na sto procent, ale zdá se, že jeho fyzická zdatnost není jeho předností. A to ho proháněli, se vší úctou, hráči Araratu! Co by dělal, kdyby přijel někdo silnější, to by mě docela zajímalo.

Nebudu se dnes vyjadřovat k Peteru Vindahlovi, ač z jeho pohledu se jednalo o velmi povedený zápas. Zabránil minimálně dvěma brankám soupeře. Co bylo ale daleko zajímavější, byl fakt, jak daleko jsou vzdálení hráči, kteří tvoří kostru celého týmu a na kterých Brian Priske staví svou hru. Jedná se o hráče, kteří ční nad ostatními a jsou několik levelů nad nimi. Prvním z nich je Pavel Kadeřábek. Ten od svého návratu ukazuje, že je skutečným dříčem jakým byl, když ze Sparty odcházel. Za tu dobu neztratil nic ze svého umění, ba naopak přidal zkušenosti a pro mladé hráče může být dokonalým příkladem.

Ne každý návrat do Sparty se v minulosti povedl. Jen vzpomeňme na Ladislava Krejčího, který odcházel ve stejnou dobu jako Pavel Kadeřábek. Jeho návrat z Itálie byl spíše tragikomický než úspěšný.

Dalším hráčem, který zaslouží absolutorium je Lukáš Haraslín. Jeho technické dovednosti jsou na úrovni, na kterou celá řada hráčů Sparty nedosáhne za celou svou kariéru. To předvedl i v zápase proti Araratu. Na jeho práci s míčem je radost se koukat. Navíc se vedle něj probouzí také bestie z Balkánu. Rrahmani asi nikdy nebude útočníkem typu Jana Kuchty. Jeho technika ale nepřestane udivovat. Navíc se stále víc a víc zapojuje do kombinace a začíná zapadat do trojzubce.

Další zlato se dostalo do zápasu až v jeho průběhu. Přesto Preciado ukázal, že je na míle odskočený svým konkurentům. Jen trochu poštelovat tu hlavu a bude z něj geniální fotbalista. Bohužel zbytek týmu nepředvedl nic nadprůměrného či dokonce průměrného a tak je na čase, aby nám Sparta ukázala, koho že to má vyskoutovaného.