Tristní komunikace Sparty. Jeden den Birmančevič zraněný, druhý den ve Španělsku

Pod Larsem Friisem ale upadl v nemilost a z nejlepšího hráče ligy se stal vyvrhel a zdroj problémů v kabině. Alespoň tak to působilo směrem ven z klubu.

Po jeho první sezóně v rudém dresu na něj chodily nabídky, které by se za normálních okolností neodmítaly. Jenže Sparta měla hrát Ligu mistrů a nechtěla své křídlo uvolnit. Birmančevič začal záhadně laborovat se zraněním a místo zápasů sbíral spíše minuty. Když už to pod Priskem začalo vypadat na jeho restart, znovu uvadl jako tulipán bez vody a usedl na lavici zraněných.

Když Tomáš Rosický oznamoval příchod Veljka Birmančeviče, sparťanští fanoušci byli v rozpacích. Byť byl hráčem francouzského Toulouse a okusil souboje v Ligue 1, minuty strávené na hřišti by se daly počítat spíše v desítkách než stovkách. Ve Francii odehrál v pětadvaceti zápasech pouhých 424 minut, což dělá průměr necelých sedmnáct minut na zápas. Takový hráč měl pomoci Spartě udržet její postavení coby ligového šampiona, který se na výsluní vrátil po dlouhých letech?

Birma ale všechny překvapil. Stal se hlavní zbraní Letenských při obhajobě titulu. Byla příčinou jeho oživení změna prostředí? Nebo snad pro něj Brian Priske nalezl pozici, která mu dokonale seděla? Ať tak či tak, byl to právě Birmančevič, který táhl Spartu za další výjimečnou sezónou. Byl to právě on, kdo byl hlavním strůjcem opětovného úspěchu Letenských. S ním Sparta rostla a zase padala. A to hrál na pozici, která mu nebyla přirozená. Tu jeho mu totiž sebral Lukáš Haraslín.

Dvojice Haraslín – Birmančevič se nesmazatelně zapsala do historie Sparty jako nejobávanější duo doplněné o Jana Kuchtu ve formě. Útok Letenských nikdo nenazval jinak než trojzubcem, který strašil soupeře i ve snech. Birma si v této sezóně připsal 14 ligových branek, k tomu přidal čtyři v Evropské lize a jeho cenovka mířila strmě vzhůru. Čím výš se ale vyšplháte, o to bolestnější je potom pád, který nevyhnutelně musel přijít.

Birmančevič se stal miláčkem tribun. Fanoušci po každém zápase skandovali jeho jméno a těšili se na každé jeho další vystoupení. Vše se ale pokazilo v okamžiku, kdy z týmu odešel Brian Priske hledat štěstí do Feyenoordu, a naopak do týmu přišla kosovská dvojice Krasniqi s Rrahmanim. Velké množství lidí zná historii a pozadí kosovsko-srbských napjatých vztahů. Sparta si však těchto věcí nejspíše nebyla vědoma.

A právě zde se rozbíhá komunikační komedie a dokonalá ukázka toho, jak se komunikace směrem k fanouškům nedělá. Ač vedení letenského celku usilovně dementovalo zvěsti o problémech v kabině právě mezi těmito hráči, fanoušci si mysleli své. Na podporu svého oblíbence dokonce část stadionu vyvěsila transparenty, které měly ukázat, že tribuny stojí za srbským křídlem, které padlo v nemilost tehdejšího trenéra Larse Friise a přestalo nastupovat.

A právě v té době začala krize Sparty, ze které se nevylízala dodnes. Vše vyvrcholilo ostudným čtvrtým místem v Chance Lize a komentáři o neustálých zraněních Birmančeviče. Těm nikdo nevěřil, přesto si za nimi stál jak trenér Friis, tak celá Sparta. Situaci nepomohl ani fakt, že na Birmančeviče přišla nabídka z Besiktase, kterou na Letné odmítli s tím, že budou hrát Ligu mistrů. Zde jistě zapracovalo také ego zhrzeného hráče, kterému byl zatrhnut přestup do většího klubu, a situace se tím ještě více eskalovala. Možná v přestupu viděl šanci jak utéci před kosovskou nadvládou v kabině, ale to se dnes už nedozvíme.

Sparta se v té době začala ve vztahu k fanouškům chovat jako slon v porcelánu. Místo aby vedení předstoupilo před fanoušky a seznámilo je s aktuální situací a se způsobem řešení, mlžilo různými zraněními. Lars Friis přestal svého křídelníka nasazovat do základní sestavy a jeho výkon rapidně propadl. Během několika týdnů byl z hvězdného hráče podprůměrný. Sparta si však i nadále stála za svým a omlouvala vše zdravotním stavem.

Pravda o úpadku jednoho z nejlepších hráčů české ligy zůstane asi navždy za dveřmi kabiny. Ačkoli by si fanoušci, kteří tým podporují ze všech sil, zasloužili slyšet pravdu, některým se evidentně hodit nebude, a tak nečekejme, že se někdy dozvíme, co bylo skutečnou příčinou krize, ze které se Sparta dodnes plně nedostala. Když už ale začalo vše vypadat růžověji, Birmančevič lehce ožil pod navrátivším se Priskem, přichází další komunikační selhání.

Veljko totiž předčasně opustil soustředění Sparty ve španělské Marbelle. Jak jinak než kvůli zranění. O víkendu pak nenastoupil do zápasu s Duklou. Kouč Brian Priske uklidňoval fanoušky tím, že by se měl brzy vrátit k tréninku, nicméně po víkendu přišla zpráva, že Birmančevič se stěhuje do Getafe, které ho získalo na hostování s opcí na trvalý přestup. Rozumím tomu, že před přestupem nemůže klub přijít a říct, že jedná tam a tam. Tohle ale už hraničí s tím, že Sparta dělá ze svých fanoušků blbce. Nepřispívá to ani reputaci klubu, ani Briana Priskeho. U něj se to ještě dá omluvit, on má omezené pravomoce, ale vedení by se skutečně mělo zamyslet nad stylem a obsahem komunikace.

Odchody a příchody k fotbalu patří, ale fanoušci zůstávají těmi, pro koho se fotbal hraje a kdo mu vydělávají peníze. Jsou to oni, kdo se trápí, když se týmu nedaří, a kteří za ním stojí v dobách nejtěžších. Vědomé lhaní jim a přikrášlování si pravdy škodí ve finále klubu samotnému. Vždy se vše dokáže schovat za zranění, ale český fanoušek není naivní a už vůbec ne hloupý.

Autor článku: Petr Vikuk