Článek
Až se v červenci v Ankaře sejdou lídři členských států NATO, půjde o jedno z klíčových bezpečnostních jednání roku. O strategii aliance, podpoře Ukrajině, obranném plánování i budoucnosti evropské bezpečnosti. A také o test, zda naše země dokáže vystupovat jako sebevědomý a předvídatelný partner. Česko mezitím řeší, jestli tam vůbec pustí vlastního prezidenta.
Prezident, který NATO nejen zná, ale pomáhal ho řídit
Petr Pavel není na summitu NATO žádný „host navíc“. Jako bývalý předseda Vojenského výboru NATO patřil k nejvýše postaveným vojenským představitelům Aliance. Díky tomu má unikátní zkušenosti a respekt spojenců. Zároveň je jakožto prezident České republiky vrchním velitelem ozbrojených sil a ústavním reprezentantem státu navenek. Summit NATO je přesně ten typ události, kde se tyto role přirozeně protínají, a proto pokud existuje někdo, kdo se má summitu účastnit, je to právě on.
Tradice, která fungovala. Až doteď
Historicky Českou republiku na summitech NATO reprezentoval prezident. Výjimka byla jediná, a to když Miloši Zemanovi jeho účast neumožňoval jeho zdravotní stav. Tehdy ho na jeho vlastní žádost zastoupil tehdejší premiér Petr Fiala. Přestože vztahy mezi Zemanem a Fialovou vládou nebyly ideální, dokázali se domluvit slušně, přímo a bez mediálních her. Bez vzkazů přes noviny. Bez osobních útoků. Bez politického divadla. Kontrast s dneškem je nepřehlédnutelný.
Babiš: problém není jen názor. Problém je i styl
Andrej Babiš se rozhodl jet na summit bez prezidenta. Do očí mu to (ne)překvapivě neřekl, přestože k tomu měl skvělou příležitost v podobě osobního jednání, které s prezidentem vedl pouhý den před tím, než zprávu o prezidentově neúčasti prezentoval médiím.
Argumentuje mimo jiné tím, že vláda zvládne prezentovat české postoje lépe – například v otázce obranných výdajů. Prezident Pavel přitom otevřeně říká, že by na summitu prezentoval oficiální pozici vlády – nikoliv vlastní politiku. Ano, upozorňuje zároveň, že nízké výdaje na obranu mohou vyvolat v NATO „nevoli a nepochopení“. To je ale přesně ta role, kterou by měl státník plnit: říkat nepříjemné věci nahlas, ne někde v zákulisí.
Jenže realita je širší a summit NATO rozhodně nebude jen o debatě o výdajích na obranu. Diskuse o procentech HDP představuje jen část agendy. Vidět v něm celé jednání znamená vůbec ho nechápat. A nazývat účast prezidenta zbytečnou je asi jako tvrdit, že pilot nemá co dělat v kokpitu, protože letadlo už stejně letí.
A tím to nekončí. Babiš zároveň veřejně vytáhl, že se prezident - ještě před svým zvolením do funkce - vyjádřil o Donaldu Trumpovi jako o „odpudivém člověku“. A používá to jako další argument proti Pavlově účasti. Zvláštní logika. Summit NATO totiž opravdu není soukromá akce Donalda Trumpa. Není to „Trump & Friends“ ani večírek, kde se řeší sympatie a antipatie. Je to jednání třiceti dvou států o kolektivní obraně, strategii, zbrojení, kyberbezpečnosti, koordinaci podpory Ukrajině a budoucnosti aliance. Redukovat ho na osobní výrok o jednom lídrovi opět znamená nepochopit jeho smysl. Prostě diplomacie po česku, verze 2026.
Debata má ještě další rovinu. Andrej Babiš během prezidentské kampaně v roce 2023 v jedné televizní debatě prohlásil, že by v případě napadení Polska neposlal české vojáky na pomoc. To jde přímo proti článku 5 NATO. Dnes přitom rozhoduje o tom, kdo bude Česko na summitu reprezentovat. Ironie je v tomto případě velmi přesná.
Macinka: když se bezpečnost smrskne na rozšlapávání báboviček
Ministr zahraničí Petr Macinka přidal svou vlastní interpretaci v podobě vyjádření typu „summit je politický, ne vojenský“, „není to cvičení lampasáků“ nebo „účast zástupce opozice na summitu NATO nedoporučím“. Tím ale spíš odhalil nepochopení podstaty věci. NATO je vojenská aliance. Summit NATO je její vrcholné politicko-bezpečnostní jednání a účast člověka, který tuto alianci na nejvyšší vojenské úrovni spoluutvářel, je v takovém kontextu nejen logická, ale žádoucí. Reprezentanta opozice navíc z prezidenta dělá jen Macinka a okruh lidí kolem něj. Realita je naprosto odlišná. Ale o tom třeba zase jindy.
Kampaň? Nebo jen výkon funkce
Nejnověji přišel Macinka s dalším argumentem, a to takovým, že snaha prezidenta jet na summit je součástí jeho volební kampaně. To už se rozpadá úplně. Pokud je účast prezidenta na summitu NATO „kampaň“, pak je kampaní prakticky cokoliv, co prezident dělá. Zahraniční cesty, jednání se spojenci, vyjadřování se k bezpečnosti, reprezentace státu. Aby se prezident vyhnul jakémukoliv slabomyslnému podezření, musel by nedělat nic. Možná je to jedním z vlhkých snů ministra Macinky, to je ale asi tak vše.
Petr Pavel se v 90. letech podílel na operaci UNPROFOR v bývalé Jugoslávii, kde pomohl zachránit desítky francouzských vojáků z obklíčení. Za tento čin obdržel francouzské vyznamenání Légion d’honneur. To není epizoda z tiskové konference, to je situace, kde šlo o životy. Vedle zkušeností z vojenských misí musí být Macinkova argumentačně slabá kritika pro prezidenta maximálně slabý pokus o rozptýlení a musí ho znepokojovat asi jako špatné počasí. Které dříve či později přejde.
Když kritika nedrží pohromadě
Na adresu Petra Pavla zaznívají další výroky, které si navzájem odporují. Na jedné straně podle některých „brečí“ a „vynucuje si účast“. Na druhé straně s odkazem na jeho vojenskou kariéru zaznívá, že je „zelená guma“, která jen poslouchá rozkazy, a v neposlední řadě i to, že je „loutkou“ svého poradce Petra Koláře. Dohromady to ale nedává smysl ani při velmi benevolentním čtení. Buď je někdo pasivní vykonavatel pokynů, nebo je aktivním hráčem, který si „vynucuje“ prostor. Obojí současně být nemůže. Tedy pokud z politické debaty nepřepneme do žánru absurdního dramatu.
Petr Pavel ve skutečnosti vůbec „nebrečí“, jen se rozhodně nevzdává bez boje. Trvá na tom, že jeho účast dává smysl. Argumentuje, ale zároveň zůstává slušný. To je kombinace, která v české politice není samozřejmá a která by ve slušné a vyspělé společnosti, za kterou se považujeme, měla imponovat. K tématu se vyjadřuje primárně na dotazy veřejnosti (například během cest po regionech) nebo v reakci na výroky druhé strany. A i to velmi omezeně. Nevede osobní útoky, nehrotí situaci, drží si nadhled, situaci chce probrat s premiérem z očí do očí během osobního jednání. A možná právě to je pro některé problém.
Státnictví vs. malost
Celý spor nakonec nevypovídá tolik o summitu NATO jako o české politice. Na jedné straně prezident, který vystupuje věcně, drží linii a nenechá se zatlačit. Na druhé straně osobní výpady a výroky o kampani, opozici a „lampasácích“. Rozdíl není jen politický, je i lidský. A v zahraničí je vidět víc, než si tady „doma“ připouštíme. A pokud tedy stále ještě hledáme odpověď na otázku „co by tam prezident dělal“, odpověď je překvapivě jednoduchá: to, co tam prezidenti dělají běžně.
