Článek
Již pár let žiji v Narvě, estonském městě, o kterém se v zahraničních médiích a veřejném prostoru mluví hlavně jako o potenciálním místě dalšího vojenského konfliktu. A stejně jako většina obyvatel jsem unavená a frustrovaná z neustálých článků o možné válce v našem městě, které vycházejí v zemích, jež s Estonskem ani nesousedí, od novinářů, kteří tu nejspíš nikdy nebyli, pro lidi, kteří ještě včera ani nevěděli, kde Narva leží.
Nechci zpochybňovat potřebu vojenské ani občanské připravenosti. Naopak. Estonsko investuje do obrany přes 5 % HDP, což považuji za správný krok. Nezpochybňuji ani strategickou polohu Narvy nebo potřebu sledovat bezpečnostní situaci. Lidé, hlavně ti, kterých se to potenciálně týká, by se neměli bát o válce mluvit a já sama rozhodně nezastávám názor, ve městě poměrně rozšířený, že pokud budeme potichu a nebudeme označovat Rusko za agresora, tak nás nenapadne. Vinu za agresi totiž vždy nese agresor. Oběť nenese odpovědnost za násilí, které je na ní pácháno, a pokud by se agresor rozhodl k útoku, chování oběti nemá být předmětem ospravedlňování násilí. Tohle ale nemá být žádná další geopolitická analýza od dalšího člověka, který nemá s válkou nic společného, právě naopak.
Otázkou tedy je, jaký smysl má neustále představovat naše město široké zahraniční veřejnosti jako potenciální dějiště další války a jaké důsledky může mít takové opakované rámování pro vnímání místa i jeho obyvatel.
Když o válce mluvíme jako o téměř nevyhnutelném pokračování událostí, přestáváme ji vnímat jako neoprávněné násilí, ke kterému by vůbec nemělo docházet, a začínáme ji vnímat jako něco, na co se má společnost prostě připravit a přijmout to jako fakt.
Média ovlivňují, jaké scénáře považujeme za normální a přijatelné. Pokud se o potenciální válce mluví neustále jako o očekávaném vývoji, může se nenápadně posouvat hranice toho, co společnost považuje za tolerovatelné. Jednotlivé články mohou být fakticky správné, ale jejich kumulativní účinek může být jiný. Místo se postupně začne v myslích čtenářů spojovat s válkou, přestože tam žádná aktivní válka neprobíhá a každodenní život místních obyvatel není konfliktem nijak zásadně ovlivněn.
Z města, které lidé předtím vůbec neznali, se tak v jejich představách stává místo, kde se jednou něco stane. Válka se začne jevit jako přirozený další krok, téměř samozřejmý scénář. Přitom nemusí zaznít žádné přímé ospravedlnění agrese. Stačí, že se možnost války postupně stane běžnou součástí toho, jak veřejnost dané místo chápe.
Vadí mi, že tento narativ může normalizovat případnou válku a zmírňovat reakci na ni ještě předtím, než by k ní vůbec došlo. Pokud lidé předem přijmou válku jako něco očekávatelného, mohou případné utrpení vnímat méně jako nespravedlnost a více jako důsledek předem daných skutečností. Namísto šoku, solidarity a odhodlání pomoci může přijít reakce: „Vždyť se to dalo čekat.“
A právě tady se dostáváme k otázce odpovědnosti. To, že je možné nějaký konflikt předvídat, neznamená, že je logický, oprávněný nebo nevyhnutelný. Pokud by se Putin rozhodl Narvu napadnout, odpovědnost za toto rozhodnutí by nesl agresor. Ne poloha města, ne jeho obyvatelé a ne jazyk, kterým mluví.
Už jsem unavená z toho, když se mě známí v Česku ptají, jestli se nebojíme války, a když se Narva automaticky stává v jejich představách místem, kde chce Rusko rozpoutat další konflikt. Místem, které je známé především tím, co by se mu mohlo stát, nikoli tím, jaké skutečně je.
Narva je skutečné město, kde lidé žijí své životy. Je to místo, kde v létě slunce téměř nezapadá a kde se v zimě nádherně třpytí sníh a kousek za městem se jednou za pár let zamrzlé moře mění v nekonečné kluziště. Město s útulnými kavárnami a šikovnými lidmi, kteří často mluví minimálně třemi jazyky. Město, které je samo o sobě extrémně bezpečné a klidné, kde se můžete i v noci procházet po parku, kterých je zde nespočet. Město, ve kterém žijí lidé desítek národností a různých profesí, kteří mají svoje sny a problémy, většinou naprosto nesouvisející s žádnou válkou.
Skutečnost, že velká část obyvatel mluví rusky, nedává Putinovi žádný legitimní důvod město napadnout.
Nechci, aby Narva byla v zahraničí známá především jako potenciální místo další války. Chci, aby ji lidé znali jako město, kde se žije, kde mají lidé své domovy, plány a každodenní život. Ne jako budoucí bojiště, jehož případné napadení už předem považují za něco očekávatelného.
Válka nemá být osudem žádného místa. A pokud by k ní někdy došlo, neměla by být vnímána jako logické vyústění jeho polohy nebo identity obyvatel, ale jako důsledek rozhodnutí agresora použít agresi.
Protože mezi tím, že se na válku připravujeme, a tím, že ji začínáme považovat za normální a očekávanou součást budoucnosti, je zásadní rozdíl.
