Článek
Sednout si na zem – a cítit každé napětí
Večeře nezačala u stolu.
Místo židlí byly rohože na zemi.
Když jsem se posadila, cítila jsem každý sval napjatý.
Nohy bolí, záda tuhnou a já si říkám: “Jak dlouho to vydržím?”
Okolo mě všichni seděli uvolněně, s jemným úsměvem.
Každý můj pohyb byl malým testem – a já věděla, že každý nešikovný pohyb všichni pozorují.
První sousto rukama – šok, který nezapomenu
A pak přišel moment, který mě doslova omráčil: jídlo se jí rukama.
V rukou jsem držela kus chleba, kterým jsem měla nabrat kořeněnou rýži.
Srdce mi bušilo.
„Co když se ušpiním? Co když udělám chybu?“
První sousto jsem zvedla neohrabaně, téměř ho upustila.
Rodina se jen usmála, nikdo se nezlobil.
A pak přišlo uvolnění – sousto po soustu, ruka po ruce.
Začala jsem cítit jídlo jinak: jeho teplotu, vůni, texturu, rytmus.
Stolování jako rituál
Jíst rukama na zemi není jen technika – je to rituál.
Každý pohyb má význam.
Ruce se nesmějí olizovat hlučně.
Sousto se přijímá s úctou. Nikdy se nepřejídá.
Najednou jsem viděla, že jednoduchá činnost, kterou doma považujeme za samozřejmou, je zde součástí kultury a identity.
Co jsem si odnesla
Po týdnech jsem zjistila, že se mé vnímání změnilo.
Sedět na zemi, jíst rukama a naslouchat rytmu stolování mě naučilo:
otevřenosti novým zkušenostem a respektu k odlišným způsobům života.
A i když se vrátím domů, už nikdy nebudu považovat jídlo jen za výživu – je to spojení lidí, tradic a emocí.
