Článek
No jo, to je jasné, holčičky potřebují pohádky o princeznách a kluci o rytířích. Aby mohli čelit tomu světu, aby se jim dobře snilo a aby si mysleli, že je to vůbec možné. Ale už tam není nic o tom, jak Popelka s Princem rozšiřovali svoje království bot. Není tam, že řešili vybavení jejich komnat na zámku, jak se Popelce žilo s tchýní a tchánem, jak vyřešili manželské soužití. Jak jim bylo, když čekali dalšího prince a zda náhodou neměli potíže s plodností. Jak se jim kralovalo. Jak vyřešili noční kojení. Jestli se Princ Popelce věnoval a ona jemu. Jak reagoval na to, když byla nemocná. Jak reagovala, když měl pletky se služkou. Prostě nic z normálního života. Už nikdo neřekne holčičkám, že Princ musel do práce a nemohl být s Popelkou. Když měli děti, věnoval se jim Princ? A co dělala Popelka celé dny? Asi neměla hlad a měla kde bydlet. Nemusela poslouchat tyranské sestry a macechu. Ale stačilo jí to, aby byla šťastná až do smrti? Stačilo jemu, že má správně velkou nohu?
Byla jsem holčička a o Princi jsem nesnila. Myslela jsem si, že jsem průměrně hezká a možná celkem chytrá. Ale nečekala jsem, že potkám Prince a budu šťastná až do smrti. Čekala jsem lásku a standardní životní komplikace. Děti a byt. Tak nějak povrchně a hodně možná.
A pak se stalo to, že jsem potkala skutečného Prince. Byla to taková síla. A po pár letech jsme měli děti. Úžasné a zdravé děti. Tři, jako ve správné pohádce. Princ hodně pracoval. Když jsem byla doma s prvním klukem, nikoho jsem v Království neznala. Cítila jsem se sama a vlivem báječných poporodních podmínek se mi vyvinula poporodní deprese. Jenže já jsem si místo toho myslela, že jsem zkrátka neschopná. Jen jedno dítě a já jsem měla pocit, že selhávám. Žádná usměvavá maminka jako v reklamách na pampersky. A Princ chodil prostě pořád pozdě. Izolace a vzdálená podpora rodiny. To byla moje realita. Ale mě nikdo neřekl, že takhle to je a že to dávám jako většina normálních maminek. Jednou nahoře, dvakrát dole a znovu. Vedle kariérně rostoucího prince jsem se cítila malá, jen jedno dítě, proč jsem se tak vlekla každým dnem, nevyspaná, neoceněná, osamělá.
Ale i tohle se zase zlepšilo. Říkala jsem si, když si mě Princ vybral, ten můj báječný a milovaný princ, jsem taky dobrá, protože mě přece má rád, i když se denně pohybuje mezi spoustou lidí, hlavně žen, a já jsem osamělá. Narodilo se mi druhé dítě. A pak třetí. V království jsem znala hodně lidí, pracovala v Neziskovce na pár hodin a děti byly prostě všude se mnou. Nákupy, návštěvy, dokonce i práce. Bylo to normální a já jsem se cítila moc dobře. Pak byla školka, škola a spousta ježdění a starostí. O lékaře. O kamarády svých dětí. Oslavy, každodenní koloběh, hádky a udobřování. Učení dětí, jak žiju já a kde mají své místo. A princ hodně pracoval.
Děti se po tátovi hodně ptaly a mně bylo moc smutno. Chtěla jsem být s ním, chtěla jsem, aby s ním mohly být děti. A ony byly, když byl doma. Vymyslela jsem, že by třeba mohly být společné večeře. Ale to se stalo jen párkrát. Nemyslela jsem jen na děti. I já jsem ho chtěla doma. Ne ve tři, ale třeba v sedm. A víkendy. A dovolené. Bezmezně jsem ho milovala. Byl můj. Pozorný gentleman. Starostlivý tatínek. Když jsme se k tomu dostali, i něžný milenec. Ale byl hodně pryč. Někdy i víkend. Někdy i celý týden. A já dětem trpělivě vysvětlovala, že tatínek pracuje, že nás miluje a brzo přijde.
Ale docházela mi trpělivost. Všimla jsem si, že umí být leckde včas. Jen doma ne. Asi jsem dost prudila. Ale štvala mě jen jedna tahle věc. Kolem mě se brali a rozváděli kamarádi. Nám se to nestane, říkala jsem si. My spolu zestárneme. Budeme se o sebe starat. Až děti odrostou, budeme spolu jezdit na zajímavá místa a když bude potřeba, budu se starat o nás, o něj, o Zámek a o zahradu. Naše spojení je pevné. Láska ta pravá. A opravdická. Máme něco speciálního, my všechno zvládneme. My opravdu budeme žít šťastně až do smrti.
Jenže i když jsem žila takhle v pohádce, nebylo mi dobře. Viděla jsem, jak ostatní manželské páry byly všude spolu. Nebo aspoň někde. Účastnila jsem se kultury v našem království. Už jsem znala skoro všechny. Když byl Princ se mnou na plese, byla jsem šťastná, že je se mnou. Ale také jsem se dozvěděla, že někteří ani nevěděli, že mám manžela. Tak málo byl se mnou. Princ pracoval a hodně. Měli jsme se dobře. Pracovala jsem v Neziskovce na částečný úvazek a nadále vše řešila samostatně. Přece Princ pracuje a nemá na tohle čas.
Racionálně mi nic nebylo. Iracionálně mi bylo tak nějak prázdno. Často mě bolelo na hrudníku. Podle lékařů jsem byla zdravá. Večer jsem nemohla usnout. V noci jsem špatně spala. Ráno jsem nemohla vstát. To, co jsem musela jako máma a zaměstnanec udělat, se místo smysluplného naplnění dne měnilo v nekonečný a únavný seznam. Všechno stihnout. Co jsem zapomněla. A ten seznam se tak nějak nekonečně plnil. Měnil se, podle toho, kolik dětem bylo. Z té obrovské únavy se stal velký balvan. Bolel mě na hrudníku a vytlačoval tam okraje, ostré a bolavé. Když jsem to někomu vyprávěla, snažila jsem se vypadat, jak to zvládám a že mi to dává hluboký smysl. Dávalo, ale ta tíže na prsou to činila nesnesitelným. Nedostatek spánku zvyšoval nemocnost a zapomínala jsem věci ze seznamu. Snažila jsem se to někomu svěřit. Lidi mi říkali, že to teda prý klobouk dolů, ale když jsem se zmínila o balvanu, většina říkala, že je to jen přepracováním. Mám přeci Prince a miluji ho. A on mě. Budeme šťastni až do smrti.
