Článek
Jenže složenky to nezajímá a matka samoživitelka se prostě musí nějak postarat.
Tak jsem nastoupila jako brigádník do Lidlu.
Tady je můj deníček, který jsem si psala po každé směně, abych se z toho trochu „vykecala“.
Lidl – den první.
Asi hodinu po začátku první směny jsem ztratila přidělený nůž na řezání kartonů, který jsem měla mít do konce smlouvy. (K tomu jsem se přiznala.) A další hodinu jsem stihla pokazit paletový vozík. (Na to ještě nepřišli.) A ještě jsem teda roztrhla pytel cibule, ale to je položka za 15 Kč, to nepočítám.
Hned první den jsem si našla kamaráda. Nastoupil poprvé jako já. Dříve vařil u Černého koně v Tlumačově, chce se odstěhovat z Otrokovic a pochází z Všeminy. Víc jsem mu nerozuměla, protože nosí protichemickou masku. Prej doma nic jiného neměl.
Po první směně jsem šla na prodejnu koupit vodku v akci. Byla pro tchyni, ale asi jsem trochu rozhodila zaměstnance.
Lidl – den druhý.
Dnes to schytal pouze pytel brambor a opět síťka s cibulí. Škoda pro Lidl cca 90 Kč.
Makala jsem celou směnu se dvěma Ukrajinci. Vůbec jim nerozumím, ale považují mě za svou vedoucí. Vždycky mi ukazují, jak a co naskládali, a já jim tvrdím, že se mi to líbí. Snad ty chyby Lidl zjistí až po ústupu pandemie.
Jsem čím dál lepší v orientaci v obchodě. Polovinu pracovní doby trávím tím, že doprovázím zákazníky a hledáme zboží. Hrajeme hru „kdo dřív najde“. Zatím vedou proradní zákazníci!
No a ztratila jsem druhý přidělený nůž. Ukrajinci ho naštěstí našli na konci směny, tak si je asi ještě nechám. Odměnila jsem je oslnivým rouškovým úsměvem.
Lidl – den třetí.
Poprvé jsem šla na ranní směnu, a to znamenalo být před obchodem ve 4:45 ráno. Byla jsem na sebe nesmírně hrdá, že jsem tam opravdu byla včas, ale je fakt, že cestu autem do práce si nepamatuji.
No a docela mě to dnes bavilo. Ráno jsem vyskládávala mražené zboží. To bylo v pohodě, ale najít, kam patří šulánky s mákem, nebylo možno. Trapně jsem se musela ptát vedoucí, kam je nacpat. A ano, neviděla jsem tu mega ceduli. Miluji, když mi někdo slušně říká, že jsem idiot.
Po směně jsem sáček těch zrádců z bramborového těsta koupila malému na večeři. Mě nedostanou!
No a nastoupil nový brigádník. Hodně hezký frajer, kterému zavřeli Barum. Jelikož byl po druhé a já už po třetí, stala jsem se automaticky jeho vedoucí. Poslouchal na slovo.
Nejvíc mě asi pobavila situace, kdy jsme skládali do výšky třívrstvý toaletní papír. Bylo to jak stavění babylonské věže. Babyloňané si akorát pak nerozuměli kvůli rozdílným jazykům, my zase kvůli neprodyšným rouškám.
Je hezký, ale nemá smysl pro humor, takže jedeme dál, Zuzi.
No a zbytek směny jsem zametala. Celou prodejnu. Cca 1100 metrů čtverečních. Musím si do mobilu bezpodmínečně nainstalovat krokoměr, ať jsem pak na sebe pyšná, jelikož dnes jsem asi nachodila víc kilometrů než na výšlapu na výšce, kdy jsme měli pochod povinně a pak se hromadně ztratili. Škola pak čelila několika žalobám a vyhodili tělocvikáře.
Takže dneska tak. Už se těším na čtvrtek. To prej budou akce a dostatečný počet zmatených důchodců.
Lidl – den čtvrtý.
Dnešek za moc nestál. Ráno se otevřely dveře prodejny a dovnitř se vehnalo stádo krvelačných lidí v rouškách. Až jednou natočím horor, který se bude jmenovat „Soudný den“ nebo tak nějak, určitě tuto scénu použiji.
Pár členů stáda se domáhalo informace, kde se nachází ty akční televize, ty akční talíře na sušenky, akční sušenky a akční hovězí nudličky. Ty bláho. Vím já? Nedokázala jsem vyhovět jediné smutné duši, jelikož Lidl přeskládal snad všechno jinam. Čtvrteční akce. Bůh mě ochraňuj.
Zbytek dne jsem trávila sama ve skladu. Hádejte, kdo umí perfektně řídit paletový vozík. Couvat, zajíždět, otáčet se na místě s tunovými paletami se zbožím. No já teda ne! Naštěstí jsem nic nerozbila, nebo o tom nevím, takže výše dnešních nákladů Lidlu za mě: 0 Kč.
Dostala jsem za úkol obalit palety s naskládaným zbožím. Výška palet cca 240 cm. Moje výška bez podpatků cca 159 cm. Nic mě však nemůže rozhodit, ne? Když už jsem nedosáhla, tak jsem si přijela s paletovým vozíkem, na něj naskládala čtyři palety a motala a motala. Pak jsem šlápla do prázdna a padala a padala. A na mě i ten proradný paletový vozík.
Sama jsem byla překvapená, že nic nekřuplo. Mám sice čtvrtinu těla modrou, ale jsem celá a zítra můžu zase do rachoty.
Jo, a všimla jsem si, že mi z té blbé roušky začaly odstávat uši. Už mě ten covid začíná pekelně štvát!
Lidl – den pátý.
Na směnu jsem jela o půl páté ráno. Skončila jsem v jedenáct. Jsou tři hodiny odpoledne a mám na sobě pořád pracovní oblečení. Přirostlo ke mně. Nejsem schopná pohybu.
Vždycky se říkalo, že při fyzickém výkonu bolí všechno kromě uší. Kvůli té hnusné roušce mě bolí i ty uši. Prostě sto procent těla. Na ruce jsem objevila krev, ale nezjistila ránu. Už je mi to asi jedno.
Ráno jsem skládala ovoce a zeleninu. Nic horšího mě snad nemohlo potkat. Na mé hlášky typu „kurva, já to neunesu“ nikdo nereaguje. Mám v rukách minimálně tunu brambor, rajčat, mrkve, jablek a všeho možného. Už nikdy nebudu kopat za vegetariány. Sorry, ale balíčky masa jsou většinou po kile!
Když jsem podepisovala brigádnickou smlouvu, tak jsem výslovně žádala, že nechci za kasu. No a hádejte, kdo jde zítra za kasu?! Prej je málo pracovníků. Já ale nestojím o sociální kontakt. Kor s lidmi, kteří vrací čokoládu, protože měla být o 2 Kč levnější! Moje nervy.
Píp, píp zvládnu, ale každé pečivo, ovoce i zelenina mají specifické PLU (price look-up code), což se musím naučit. Je toho milión a v duchu jsem to PLU přejmenovala na BLU.
Deset minut jsem se tedy koukala, jak je za kasou stálý pracovník a pípá, a tudíž jsem dostatečně proškolená, abych si tam zítra stoupla i já. Myslím, že kdyby mě vedoucí znali lépe a věděli, kolik jsem schopná napáchat škod, nikdy by mě za kasu neposadili.
(Nyní prosím apeluji na všechny vás jakožto potenciální zákazníky… mějte pochopení a soucit, nebo nakupujte jinde!)
No nic. Jen jsem, idiot, podepsala hmotnou zodpovědnost. Už předem pátrám po dobrém právníkovi, který se vrhne do boje s nadnárodním koncernem.
Dnes jsem tedy skončila pátou směnu. Fakt jsem se nemohla dočkat. Pípla jsem odchodový čip, hodila na sebe bundu, boty, roušku a jela nakoupit do Kauflandu.
No a momentálně sedím doma na balkóně a koukám na své ruce. Na ruce, které se pyšní novými rudými nehty se Swarovski kamínky, a říkám si: „Pořád jsi dáma, Zuzi.“ A pak je otočím, vidím škrábance a mozoly a vím, že si můžu říct: „Už jsi dělňas, Zuzi.“
Ale hele. Lidl mě může položit fyzicky, ale nikdy ne psychicky. Oni ještě pořádně nezjistili, kdo jim tam nastoupil!
Lidl – den šestý.
Všichni mě se*ou. Zaměstnanci i zákazníci.
Naštěstí si nikdo nevzpomněl, že bych se měla učit za kasou, tak jsem vybalovala. Lidl je ojedinělý obchod v tom, že nejtěžší věci na paletě jsou zásadně nejvýše. Všechno se musí ručně sundat a nacpat do regálů. Staré nahoru, nové dospodu. Až budete cokoli kupovat, dejte si tu práci a hrabejte ten spodek.
Myslím, že by mě za to měl Lidl poslat do lázní se zády. Tahat plata konzerv 12 × 1240 g je týrání svěřené osoby, respektive brigádníka.
Dnes poprvé směna osm hodin. Přestávka 30 minut na svačinku. Houbelec na svačinku. Popadla jsem cigára a vystřelila zapálit do auta. (Nevím, zda se smí opustit prodejna… fuck it.) Pokud by někdo v tu chvíli cekl, že jsem si sundala roušku a zapálila, tak ho těma pootevřenýma dveřma od auta sundám. Přísahám!
A zjistila jsem, že když něco chybí, tak je to kolektivní vina. Já jsem Lidl. Nemáte droždí, dětskou krupici, špekáčky v akci? No to jste teda hrozný obchod! Sakra, a já to mám jako vyřešit jak? Už stokrát jsem jim chtěla říct, ať jdou do Kauflandu, ale bojím se, že mě uslyší zaměstnanci…
Paní mi říká, že ta bazalka je zvadlá a jestli se nestydím ji takto prodávat. Tak jsem ji odbyla s tím, že oproti té mojí, co mám za oknem, je to učiněná Greta Garbo, a šla pryč.
Poslední dvě hodiny mě poslali na mopro a pak do tomry. Těch zvláštních názvů je tam mnoho, např. káčko (pokladna), gitr (vozík s krabicemi), tiko (mražené) atd. Ty názvy nechápu. Proč jako? Pán prstenů už vyšel z módy a není třeba si vymýšlet vlastní jazyk, ne???
Tak jsem šla na „tomry“, což je jednoduše skládání beden od piva. Všechno se třídí. Těch druhů je snad milión. Hele lidi, až budete kupovat lahvové pivo, tak berte prosím Radegast. Ty jsou nejjednodušší a nebudete štvát toho chudáka ve skladu!
Konec hlášení.
Lidl – den sedmý.
Dle Bible svaté sedmého dne Bůh odpočíval… ale to asi nebyl v Lidlu na brigádě.
Vyskládala jsem tunu zeleniny a šla za trest na kasu. Píp a píp. Proboha, kdybych se někdy ocitla na JIP, tak mě odpojte. Další píp už nesnesu.
Lidl – den osmý.
Mám klapaté uši od roušky a vzhledem ke své tělesné výšce připomínám hobita. Dnes jsem byla celý den za kasou.
Všechno vypadá stejně. Proboha, lidi, když kupujete pečivo, tak se podívejte, jestli je ta mřížka tvarohová, povidlová, jablečná nebo vanilková, ne? Jak to mám asi poznat? Příště budu ochutnávat, přísahám! Stejně se za směnu nestihnu ani napít, tak se aspoň najím.
Karanténa, nekaranténa, lidí prostě milión. Mně je to fuk, ale vyhýbejte se pokladně č. 2. Tam sedím já.
Děkuji.
Lidl – den devátý.
Stále dodržuji svůj osobní rituál. Skončím směnu v Lidlu, sednu do auta, stáhnu roušku, zapálím cigáro a jedu nakoupit do Kauflandu.
Za prvé se v Lidlu nevyznám, jelikož je vše dle mého názoru (o který nikdo mimochodem nestojí) umístěno chaoticky, a za druhé nehodlám trávit v obchodě, který nesnáším, ani minutu navíc.
Dnes jsem neměla konflikt ani se zaměstnanci, ani se zákazníky. Tedy až na ty, co prahli po kvasnicích. Dnešek je pro mě tedy oukej den.
Lidl – den desátý.
Lidl funguje v České republice již 17 let a otevřel tady 237 prodejen. Tato čísla svědčí o velké oblíbenosti tohoto německého koncernu mezi českými obyvateli.
Pokud by se však někdy uvažovalo o zavření těchto prodejen, okamžitě vyrobím transparent s nápisem „Zrušte je všechny!“ a půjdu demonstrovat o půl čtvrté ráno na náměstí. Ta včasná ranní doba již pro mě není problém, jelikož tak vstávám na tuto perspektivní brigádu. A v sobotu o půl třetí ráno.
Myslím si, že v Listině základních práv a svobod je taková nelidskost řešena a měla bych se správně obrátit na soud.
Dneska je čtvrtek a akční den. Akční den znamená slevy cca 2 Kč na zboží. Všichni lidé v této zemi jsou poučeni, že je karanténa a nakupovat se má jen v nejnutnějších případech. Rukavice, rouška, odstup dva metry. Tak bacha ale.
Dnes všechny pokladny v provozu, lidé na sobě namačkaní, jako kdyby se schylovalo ke grupen sexu, důchodci s rouškami pod nosem, neboť nemůžou dýchat, a nákupy v průměru za tři litry. Toto už není pandemie, ale apokalypsa.
Klasicky jsem po práci, tedy po celém dni píp píp, sedla do auta a jela nakoupit do pro změnu do Billy. F*ck Lidl.
Lidl – den milióntý.
Dlouho jsem se odmlčela, protože už jsem asi tak vyšťavená a vypípaná, že už mi to mozek moc nepobírá.
Jelikož jsme v naší práci ještě neotevřeli kanceláře, tak jsem byla nucená prodloužit s Lidlem smlouvu. Vy všichni, kteří mě chcete vidět ještě v relativně dobrém psychickém stavu, prosím o sjednání osobní schůzky. Můžeme nadělat selfie a tak, protože za tři měsíce se s vámi již fotit opravdu nehodlám.
Jinak pořád to samé. Jsem za kasou, kterou neumím, vybaluji věci, které se do regálu nevlezou, tahám palety, které neuvezu, skládám bedny, které neunesu, a dělám vlastně všechny ty nelogické věci, které k této brigádě patří.
Je super, že Lidl má mega reklamu, kolik platí zaměstnancům a jaká je to výhra tam pracovat, ale kdybych měla čest toho ředitele z německého Lidlu potkat, pište si, že po mém proslovu se bude tři týdny třepat a cpát se Lexaurinem! Ti zaměstnanci berou sakra málo!
Hawk!
Lidl – den milión jedna.
Dnes osm a půl hodiny v kuse. Včetně přestávky, na kterou jsem se opravdu těšila.
Víte, jak během pár vteřin vyhodit 30 korun českých? Buď si vemte tyto drobné do ruky, napřáhněte se a zahoďte je co nejdál můžete, nebo si kupte Lidl dýňovou pomazánku na svačinu. Vyjde to zcela nastejno.
Bůh ví, že miluji dýni a veškeré pokrmy z ní, ale to, co jsem dnes dala do úst, byl vrchol nechutnosti, nevkusu a zbabranosti. Vůbec nevím, jestli to v supermarketech funguje stejně jako v restauracích. Vracím, protože je hnusné. Zatím jsem se setkala jen s tím, že vracím, protože je velké, malé nebo zkažené. Musím to příště prubnout.
Jinak jsem byla celou dobu za kasou a odbíhala do Tomry. Ti pozorní již ví, že je to název pro výkup lahví. Asi bych měla deníček se zvýrazněným přáním „kupujte prosím jen Radegast, ten je nejjednodušší“ publikovat. To se fakt nehodí. Tolik druhů piv. Zlatí komunisti!
Jinak celý den za kasou jsem si připadala jako z nějakého filmu. Vzala jsem si na hlavu jejich lidlovské telekomunikační sluchátko (to mají všichni zaměstnanci na směně, aby mohli pomlouvat ostatní) a i s tou rouškou jsem si hrála na Robocopa. Nevynechala jsem ani k tomu patřící robotické pohyby, takže jestli mě někdo pozoroval, určitě mě v duchu i politoval. Chudina postižená.
Až mě to přestalo bavit, tak jsem předstírala, že to, co se děje, se vlastně neděje a já jsem v Matrixu a vzala si červenou pilulku. I ten Neo si přece vybral blbě, že jo?
Někteří zákazníci byli u mé kasy totiž i třikrát. Takže náhoda, nebo chyba v Matrixu? Hm?
Lidl – den milión dva.
Pořád v jednom kole. Vyfasovala jsem pouze jedno pracovní triko. Nemám čas ho prát, ale vzhledem k tomu, že se mě zákazníci pořád na něco ptají, a i přesto nedodržují sociální okruh, tak asi cajk. Nesmrdím.
Příští týden má být inventura. Sama jsem zvědavá, jak v takovém chaosu dopadne. Když si představím, kolik věcí jsem narvala za regály a mimo regály, tak ať si ty přecpané regály spočítají! Už se moc těším.
Jo a jinak vzali nového zaměstnance. Jmenuje se Adam a měří asi dva metry. Logicky je to další člověk, kterého zneužívám na práci, kterou neunesu nebo kam nedosáhnu. Má být časem vedoucí, tak je potřeba vycvičit.
Lidl – den milión a poslední (snad).
Tak už mám snad odděláno a v neděli jsem zvládla poslední směnu. Situace kolem pandemie je sice pořád divná, ale konference chystáme, tak snad to bude všechno O. K.
Od posledního deníčku se toho moc nezměnilo, akorát ten nový zaměstnanec Adam (100 kilo, 2 metry) to po týdnu vzdal, že tu práci nezvládá. Takže si ty bedny s banány odtahejte zase samy, princezny. Břídil je to.
No každopádně jsem od března poslouchala:
„Zuzi, máš pracovní boty?“
„Ano, mám.“
„Umíš jezdit s elektrikou?“
„Neumím!“
„No tak nic.“
A přesně tímto způsobem jsem se vyhnula všem megatěžkým paletám v posledních pěti měsících.
Ale jako borec nakonec jsem byla poslední den v Lidlu na elektriku proškolená (cca 15 vteřin) a měla tu možnost rozbít pár lahváčů.
Pokud se bude volit Lidl – brigádník roku 2020, tak jsem v klidu, šaty nesháním, úsměv a falešné slzy si necvičím. Rozhodně to nebudu já.
Mám takový pocit, že mě mají za tu dobu rádi, ale pro jistotu mě k ničemu velkému nepouštějí.
Poslední měsíc mě to i bavilo. Když se mě zákazník ptal, kdy zase budou ty borůvkové jogurty, tak jsem tvrdila, že se převrátil kamion na cestě z Francie a ať je rád, že přežil řidič. Zákazník ani nepíp. Je fajn to mít na háku.
Teď už jen doufám, že vše bude v pořádku a já vítězoslavně odevzdám kódovací čip a budu dělat práci, která mě baví.
Takže tak. Viva Lidl.
V sobotu je pro zaměstnance grilovačka, která se nevztahuje na brigádníky a prej tam budou ty drahé sýry, takže já se stejně přifařím.
Ať vijou.
Zuzi
