Článek
Český Facebook a další sociální sítě jsou fascinující místa. Stačí jedna rozmazaná fotka dodávky stojící na blikačkách uprostřed jednosměrky a v komentářích okamžitě propuká regulérní občanská válka. Oranžová světla totiž v našich končinách nefungují jako varovný signál, ale jako magický glejt na absolutní anarchii. Zapneš je a v tu chvíli pro tebe přestávají platit veškeré zákony, dopravní předpisy i základy slušného chování. Jsi kurýr, neseš padesátikilový pytel granulí do čtvrtého patra a zablokoval jsi celou ulici? Podle internetových diskutérů jsi národní hrdina, novodobý mučedník a kdokoli si dovolí jednou pípnout klaksonem, je hysterický nýmand, co v životě nemakal rukama.
Dynamika těchhle debat je přitom pokaždé stejná jako přes kopírák. Na jedné straně stojí unavená většina, která si chce po celém dni v práci jen dojet domů a vypnout mozek, na straně druhé fanatická sekta obránců „těžkého chleba doručovatelů“. Během prvních pěti minut se diskuse spolehlivě odkloní od zablokované ulice k tomu, kdo má jaké auto, kolik kdo vydělává a proč za to všechno může cyklostezka nebo momentální politická garnitura. Lidé, kteří se v životě neviděli, si začnou s naprostou lehkostí nadávat do fašistů, komunistů a chudáků, co si kupují věci na internetu, ale pak si stěžují, že jim je někdo vozí.
Nejkrásnější na celém tomhle digitálním divadle je ten brutální střet s realitou. Zatímco v komentářích teče virtuální krev a sousedi si slibují fyzickou likvidaci na příští schůzi SVJ, dotyčný kurýr se po několika minutách v naprostém klidu vrátí k autu. Hodí prázdný rudl do kufru, s úsměvem odjede a nemá sebemenší tušení, že za sebou nechal spálenou zemi. Digitální vesmír splnil svou povinnost: dal lidem platformu, kde si mohli legálně vybít celodenní frustraci a autor původního příspěvku teď doma unaveně míchá kafe s vědomím, že na internetu sice vyhrál morální válku, ale v reálném světě byl prostě jen tím, kdo stál v zablokované ulici a společně s ostatními a čuměl do blikajícího zadku cizí dodávky.
