Článek
Znáte ten pocit, když projdete kolem tiché venkovské chaloupky a řeknete si, jaká je to idylka? Často je to jen pozlátko. Za plotem se totiž může odehrávat nefalšovaná biologická a morální katastrofa. Nedávno jsem se stala přímou účastnicí záchranné akce v naší ulici. Náš soused, těžce nemocný člověk na sociálním dně propadlý alkoholismu, nechal situaci s kočkami zajít do naprostého extrému. Výsledkem bylo 10 dospělých koček a 15 polodivokých koťat v rozpadajícím se domku o dvou místnostech. Špína, zápach, ušní svrab a kočičí rýma v pokročilém stádiu. Stát a úřady nedělaly nic. Musely jsme to vyřešit samy s jednou úžasnou paní, která na to dala finance, prostory a svůj čas. Zachránily jsme zatím 25 zvířat. Místo vděku mě ale soused obvinil z krádeže a oficiální organizace na ochranu zvířat nás zasypala terorem, protože jsme koťata darovaly bez jejich „adopčních smluv“.
Vítejte v realitě českého ochranářství, kde se selský rozum krčí v koutě před papírováním a kde se problém neřeší ani tehdy, když se přesune na ulici a obtěžuje sousedy. Ti pak místo pomoci nadávají i tomu, kdo se situaci snaží na vlastní pěst vyřešit.
Když úředník zavelí: „Auta to vyřeší“
Když jsme viděly tu hrůzu v sousedově chalupě, první logický krok vedl na místní úřad. Chtěly jsme situaci řešit legálně, systémově a s pomocí institucí, které si na to platíme z daní. Dorazily jsme za vedoucím odboru životního prostředí. Čekaly jsme úřední postup, radu nebo kontakt na kastrační program. Místo toho přišla facka, která dokonale ilustruje, proč je český venkov plný zubožených zvířat.
Pan úředník se na nás podíval a s ledovým klidem řekl, ať ty kočky sesbíráme, vyhodíme je někde u silnice a že „auta to vyřeší“.
Tento výrok není jen ukázkou absolutního cynismu a lidského chucpe. Je to přímé navádění k trestnému činu týrání zvířat ze strany člověka, který má zákon dodržovat a vymáhat. Když selže státní aparát na té nejzákladnější lidské úrovni, nezbyde vám než si vyhrnout rukávy a začít jednat na vlastní pěst a za vlastní peníze. Systém v tu chvíli přestal existovat.
Kočičí matematika: Středoevropská realita bez mýtů
Mnoho lidí má stále romantickou představu, že kočka k venkovu patří a příroda si to tak nějak vyřeší sama. Ano, vyřeší – ale nesmírně krutým způsobem. Podle odhadů žijí v České republice přibližně 2 miliony koček, z nichž velká část nemá své majitele.
Venkovská kočka v našich klimatických podmínkách zvládne 2 až 3 vrhy ročně. Vlivem příbuzenského křížení (inbreedingu) v uzavřených koloniích sice klesá genetická variabilita, plodnost se snižuje a průměrný počet koťat padá na 3 až 5 v jednom vrhu. I tak ale jedna jediná kočka vyprodukuje kolem 10 koťat za rok.
Zatímco americké studie často uvádějí obří úmrtnost koťat kvůli tamním predátorům (kojoti, mývalové), ve střední Evropě jsou karty rozdané jinak. Data z výzkumů Veterinární univerzity v Brně ukazují, že největším zabijákem českých toulavých koťat je enormní infekční tlak. Mortalita v zanedbaných chovech a bezprizorních koloniích se před odstavem a v prvních měsících života běžně pohybuje mezi 30 až 50 %. Koťata u nás neumírají v zubech šelem, ale pomalu a bolestivě podléhají panleukopenii, toxoplazmóze a masivním infekcím očí a dýchacích cest (kočičí rýmě). Zbylá polovina, která přežije, však bohatě stačí k tomu, aby během jediného roku vytvořila nekontrolovatelnou lavinu.
Jak (ne)funguje systém: Vyhoření a papírová válka
Zákon přitom mluví zcela jasně. Podle Nového občanského zákoníku jsou opuštěná a toulavá zvířata na území obce starostí a majetkem dané obce. Obec má povinnost se o ně postarat, zajistit jim péči a hradit náklady na jejich umístění v útulku.
Jenže realita je taková, že většina menších českých obcí problém ignoruje. Oficiální městské útulky jsou permanentně přeplněné. Soukromé spolky a depozita zase žijí výhradně z darů dobrovolníků a z vlastních kapes. Lidé v těchto spolcích pracují v režimu permanentního psychického vyčerpání a brutálního syndromu vyhoření. Denně vidí zubožená, polomrtvá zvířata a lidskou bezohlednost.
Právě z tohoto vyhoření a strachu pramení jejich rigidní trvání na adopčních smlouvách a poplatcích. Poplatek (500 až 3 000 Kč) slouží jako částečný filtr proti lidem, kteří chápou zvíře jako věc zadarmo. Smlouva s podmínkou budoucí kastrace je pak jejich jediným zoufalým pokusem přenést morální i právní odpovědnost na nového majitele a pojistit si, že zvíře neskončí v další množírně. V praxi má sice tato smlouva minimální právní vymahatelnost, protože útulky nemají status kontrolního orgánu a nemají právo vstupovat na cizí pozemky, ale pro emočně vyčerpané ochranáře je to posvátný rituál.
Když pak obyčejný člověk v první linii zachrání 25 koček ze špíny a plísně, vyléčí je z ušního svrabu a najde jim domov, je naprosto absurdní, když ho oficiální spolek začne terorizovat kvůli chybějícímu formuláři. Místo abychom si pomáhali, bojujeme s byrokratickým formalismem.
Etický oříšek: Ulice, nebo milosrdná smrt?
Představme si modelovou situaci, do které se může dostat každý. Starší člověk vážně onemocní, musí se akutně přestěhovat do domova s pečovatelskou službou a nemůže si vzít svou milovanou kočku s sebou. Útulky v širokém okolí hlásí stop-stav. Co je v takové chvíli z etického i veterinárního hlediska humánnější?
Mnoho lidí si čistí svědomí tím, že zvíře vyhodí na ulici nebo ho „vypustí do lesa“ s alibistickým pocitem, že kočka je svobodná šelma a myši si přece uloví. Tohle je nejhorší možný omyl a z pohledu zákona se jedná o čisté týrání zvířat. Domácí kočka na ulici ztrácí imunitní ochranu. Během několika týdnů podlehne vnějším parazitům, svrabu, infekcím, nebo skončí pod koly aut těch řidičů, na které spoléhal náš pan úředník. Umírá v obrovském stresu, hladu a bolestech.
Druhým scénářem je řízená euthanasie (uspání) u veterináře. Společnost se na tento krok často dívá s opovržením jako na největší hřích a projev bezcitnosti. Jenže tady narážíme na tvrdou zeď českého zákona. Podle Zákona na ochranu zvířat proti týrání (č. 246/1992 Sb.) je bezdůvodné usmrcení zdravého zvířete přísně zakázáno. Veterinář smí zvíře utratit pouze ze zdravotních důvodů (nevyléčitelná nemoc, těžké zranění, kruté bolesti spojené se stářím) nebo při bezprostředním ohrožení člověka. Veterinární lékaři navíc odmítají uspávat zdravá zvířata nejen kvůli hrozbě obřích pokut od státu a ztráty licence, ale i z čistě etických důvodů. Medicínu studovali, aby životy zachraňovali, nikoliv ukončovali z rozmaru či neschopnosti majitelů.
V tomto bodě se systém zcela hroutí. Útulky mají trvale plno, ulice pro zvíře většinou znamená jistou a krutou smrt a veterinář ho legálně usmrtit nesmí. Ocitáme se v morálním vakuu, kdy následky lidské nezodpovědnosti a systémové slepoty státu odnášejí bezbranní tvorové. Legislativa sice na papíře zakazuje bezdůvodné utracení, ale reálně už vůbec neřeší, kam s tisíci nechtěných zvířat, o které nikdo nestojí.
Nenechávejme oči zavřené před tím, co se děje za ploty našich sousedů. Kastrace není rozmar ochránců přírody, je to jediný funkční a humánní nástroj, jak zastavit lavinu skrytého utrpení a vzít cynickým úředníkům vítr z plachet.
