Článek
Duch
Psal se rok 1945, když se moji rodiče odstěhovali do pohraničí. Měli krátce po svatbě. Po odsunu Němců v pohraničí zůstaly prázdné domy. Když tu novinu oznámili svým rodičům, nadšení z toho rozhodně nebyli, šlo o vzdálenost 500 km. Než se odstěhovali, řekla moje babička mému otci něco, co mu navždy utkvělo v paměti: kdybych umřela a ty bys nepřišel na můj pohřeb, tak tě přijdu postrašit. Chvíli po nastěhování do nového domu, našli práci v zemědělství, přímo v místě, kde bydleli.
Asi po pěti letech babička zemřela. Telegram dorazil nečekaně, večer kolem osmé. Pohřeb se měl konat už druhý den dopoledne. V té době byla moje nejstarší sestra velmi malá a cesta byla dlouhá, a složitá. Radili se, ale došli k závěru, že to prostě nestihnou. Otec se tehdy pohřbu své matky nezúčastnil. Té noci šli spát jako obvykle. Po půlnoci se z prvního patra začaly ozývat zvláštní zvuky, jako by se po podlaze kutálely sudy.
Následně se přidaly i rány, připomínající kroky těžkých bot s kovovými hřebíky, které drhly o betonovou podlahu. Otec vzal do ruky hůl, zavolal psa a šel se podívat, co se děje. Nikoho tam nenašel, ale pes byl celý naježený a vrčel. Když se vrátili zpět do přízemí, vše se znovu opakovalo, tentokrát ještě hlasitěji. Tohle se stalo celkem třikrát. Pokaždé šel se psem nahoru, kdy se pes choval velmi neklidně, ale otec tam stále nikoho tam neviděl.
Když otec potřetí scházel ze schodů, dveře v předsíni se z ničeho nic otevřely, a s takovou silou se zabouchly, až měl pocit, že se rozletí na kusy. A pak… Už byl klid. V tu chvíli jim došlo, že babička splnila svůj slib. Přišla ho skutečně postrašit, tak jak řekla. Matka mi tehdy říkala, že se strašně bála, a že tu noc vůbec nespali, jak byli otřeseni tím hrůzným zážitkem. Vím, že to mého otce moc mrzelo, věděl, že na pohřeb své matky by tehdy dorazit nemohl, ale přesto to nesl těžce.
