Článek
Tak už to na mě přišlo. Krize středního věku. Pokud se tedy dá věk čtyřicet devět považovat za střední. Počítám však s dožitím minimálně stovky, takže ano.
Mám potřebu si dokázat, že to ještě dokážu. Ale co je „TO“? Tříhodinová soulož za svitu luny na břehu Berounky? Sbalit dvacetileté kotě na luxusní káru a pomuchlovat ji v hotýlku na Šumavě? Případně jít se opít do němoty?
Co si vlastně chlap potřebuje dokázat v tomto věku? Mám tři děti. Další rozsévání genetických informací není potřeba. Myslím, že jsem na svět přivedl dostatek Mayů. Takže sex to asi nebude. V mém případě.
Lov zajíčků u mě nemá smysl. Jako praktický člověk jsem si spočítal, že „následek“ několikanásobně převyšuje výsledek. Ještě si totiž pamatuji otcovo: „Za blbost se platí“. A těch následků pozoruji ve svém okolí nepřeberně.
A to opíjení? To jsem zvládl pouze jednou. V osmé třídě. Pak už nikdy.
Takže jak si „TO“ dokázat? Nebo lépe, „CO“ si dokazovat?
Vypakoval jsem celou rodinu na prázdniny a nudil se. Tak jsem alespoň rozvíjel intelekt četbou. V příběhu testovali fyzickou přípravenost mužů třicetikilometrovým pěším přesunem s plnou polní. Přestal jsem číst a zamyslel se. „Zvládl bych to?“
Jako zasloužilý trempík vím, že za den urazím i více, ale v jednom kuse a se zátěží? To je výzva hodná ulovení třicítky v kostýmku na tlačenku s cibulí. Mám rád výzvy. Jdu do toho.
Jediný ústupek předloze. Místo půl metráku jsem si naložil jen dvacet pět kilo a navíc většinou poživatiny, které budou ubývat. Jsem prostě vyčůránek.
Dva kiláky na nádraží, zaplatit jízdenku a už jsem frčel motorákem na start. Nebudu chodit dokola jako morče. Vyvezl jsem se do lesů, určil trasu a vytyčil cíl. Nezemřít.
Ve vlaku
V pravé poledne jsem vyrazil do středočeské džungle. „Budu si fotit přírodu, ať mám nějaký důkaz pro okolí, že jsem to opravdu ušel,“ vymyslel jsem si a fotil každou breberku v dosahu. Zhruba každý kilometr jednu. Po deseti fotkách jsem zdvojnásobil vzdálenost a při patnáctém záběru to vzdal.
Žádný odpočinek, útoky komárů, kopřivové pole, divoké prase (případně milenecký pár) v křoví, totálně propocené všechno a čím dál tím těžší batoh. V kostce popsaná situace v půlce testu chlapské odolnosti a ješitnosti. Nebo spíš ješitné odolnosti.
Pak mě napadlo, že brancům v předloze asi nebylo půl sta let? A právě v té chvíli se projevila „středověká krize“. Jenže místo umanuté milenky tu byl umanutý chlap. Musím dojít, a to i v takto „pokročilém“ a vysoce „nebranném“ věku.
A došel jsem.
Průměrná rychlost 5 km/hod. Celkový čas 5 h 3 m.
Ano, počítáte dobře, bylo to „jen“ 25 místo 30 kilometrů. Mé vytyčení trasy selhalo v celém rozsahu. A to jsem používal GPS. Nebo jsem šel tak rychle, že stopař nestačil zaznamenávat.
V každém případě jsem se dopotácel domů, vlezl do sprchy a redukoval bláto, štípance a kopřivové popáleniny na všech částech těla.
Utahaný, ale naprosto spokojený s výkonem jsem doplnil energii moravským vrabcem a pokračoval v četbě. O několik kapitol dál jsem s hrůzou zjistil, že uvedených třicet kilometrů byl jen rozjezd. Vojáky speciálních jednotek čekalo pravidelných padesát kilometrů. A na čas.
Tahle informace mě donutila k intenzivnímu zamyšlení o životních prioritách.
Třicítka s tlačenkou, nebo třicet deka tlačenky?
