Článek
Nedávno jsem se ve svém okolí setkal s velmi ožehavým příběhem. Rodič, a záměrně používám neurčité pojmenování, nahrával svůj velmi intimní a emotivní rozhovor s dítětem.
Ratolest však oplývala pubertou. Nám všem tak známým stavem, kdy jeho soukromí převažuje nad vším ostatním: „Tati, klepej, když mi lezeš do pokoje!“ a vztek na okolí starší dvaceti let připomíná Texaský masakr motorovou pilou: „Mami, jsi trapná! Vůbec tomu nerozumíš.“
Přeháním? Možná. Každý to známe jinak a zároveň stejně.
Své děti fotíme, točíme a sdílíme. Úplně běžně. Chlubíme se. Proč ne? Například já osobně se velmi těším, až své budoucí snaše ukážu fotku jejího úžasného borce, jak sedí na nočníku a šťourá se v nose. Taková malá pomsta za pubertu. V každém případě nikdo z nás neřeší jejich soukromí. Jsou to přeci naše děti. Také to neřeším. Jsou to taky naše vzpomínky.
A teď k jádru pudla. „Mami, můžu si s tebou promluvit? Tati, mám malér a potřebuji s tebou mluvit o samotě.“ Věty, které nevěstí nic dobrého, ale jdeme. My, rodiče, zákonní zástupci, ploditelé. Unavení z práce, zahořklí na šéfa, otrávení z nákupu, naštvaní na partnera. Jdeme, protože „je to důležité“. Navíc v pubertě.
Mnozí z nás chodí k psychologovi, někteří se rozvádějí, další se snaží zlikvidovat toho druhého „méně kvalitního“ rodiče. Máme důvod nahrát si tuto „velmi zajímavou debatu“. Pro účely.
Ale jaké? Svoje účely! Doktor, právník, mediátor, soudce, sociální pracovnice. Krása nesmírná. Ti všichni budou poslouchat, jak se deváťačce posmívají kamarádi za předkus. Nebo prvák na gymplu nesnáší maminku, protože mu nekoupí boty s fajfkou.
A co když se debata vyvine v něco velmi osobního. Třeba se zeptáte: „A máš mě vůbec rád?“ Který puberťák vám na to odpoví přímo? „Ale mami! Tati, vo co jde?“
A CO KDYŽ potřebujete, aby ta osoba, která miluje své rodiče, i když o tom ještě pořádně neví, řekla: „Nemám tě ráda. Nemám ráda tatínka. Nesnáším maminku!“ Proč byste to potřebovali? Právník vám řekl, psycholog doporučil, kamarádka poradila: „Nahraj si ten rozhovor. Tím toho parchanta (myšleno druhého rodiče) sejmeš.“
Ano, sejmete spoustu parchantů. Mezi nimi i sebe. Skončili jste. „Víš, Toníku, nahrála jsem si, jak jsi mi povídal, že nesnášíš tatínka. Ale jen pro účely rozvodu. Neboj.“ Toník bude nadšen. „Maruško, půjdu k psycholožce a pustím jí ten rozhovor, jak jsi mi vyprávěla, že ti maminka nezaplatila balet a ještě ti i vynadala.“ Maruška bude blahem tokat ódy. Psycholožka zajisté také.
Chápal bych určitý zásah do soukromí u malých dětí. Pro ilustraci natočím, jak dcera propichuje Kena špendlíkem a vykřikuje: „Tady máš, ty zlý otče.“ Možná bych dokumentoval synovu snahu o pohřbení maminky do hrobu z Lega. To asi ano. I když s nevolí.
Nevím, u jak starých dětí je ten zlom, kdy už ne. Když zklamání jejich důvěry znamená konec. Nevím a nechci to vědět. Soukromý rozhovor je prostě pouze náš. Nikoho jiného.
„Takže radílku, neraď. Mysli!“
----------------------------
A co na to zákon?
Nejsem právník a následující odstavec není právní rada. Jen jsem si po napsání článku říkal, co na podobné nahrávání vlastně říká české právo. A tak jsem hledal.
Občanský zákoník v § 86 obecně chrání soukromí člověka. Bez svolení nebo zákonného důvodu podle něj nelze mimo jiné pořizovat o jeho soukromém životě zvukové či obrazové záznamy ani takové záznamy dále využívat či šířit. Zároveň ale § 88 připouští výjimku, pokud je záznam pořízen nebo použit k výkonu či ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů. A § 90 k tomu přidává důležitou brzdu: ani zákonný důvod nesmí být využit nepřiměřeně v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.
Takže moje „Ano“ v titulku není právní rada ani tvrzení, že tajné nahrávání dítěte je vždy v pořádku. Je to začátek otázky, která mě zajímala: Co všechno můžeme udělat, ještě než si položíme otázku, jestli bychom to vůbec měli udělat?
