Článek
„Od československých žen se čekalo, že budou hrdinnými dělnicemi a hrdými matkami. Od vietnamských žen se čekalo jen to první.“ Tak shrnuje situaci vietnamských dělnic v socialistickém Československu socioložka a historička Alena Alamgir. Ve své studii nazvané Recalcitrant Women, tedy Vzpurné ženy, publikované v roce 2014 v odborném časopise Slavic Review, rozkryla jednu z nejsmutnějších kapitol takzvané „internacionální pomoci“. Kapitolu, o které se ve škole neučí a kterou si dnes pamatují už jen ty, kterých se týkala.
Zatímco Československo hlásalo, jak pečuje o matky a rodinu, pro tisíce mladých Vietnamek platilo úplně jiné pravidlo. Mohly pracovat. Mohly vydělávat. Ale nesměly se stát matkami.
Vietnamci přicházeli do Československa už od padesátých let. V roce 1956 sem podle mezistátní dohody přijelo asi sto vietnamských dětí zasažených válkou a jejich domovem se stala Chrastava na Liberecku. Pak přicházeli studenti, učni a stážisté. Vietnam byl zemí zničenou válkou a potřeboval vzdělané a vyučené lidi. Československo se jako „bratrská socialistická země“ nabídlo, že mu je pomůže vychovat.
Velká vlna přišla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Mezivládní smlouvy z let 1973, 1974, 1979 a 1980 otevřely cestu tisícům mladých lidí. Oficiálně měli v Československu získat praxi a kvalifikaci, kterou pak využijí doma. Ve skutečnosti ale Československo potřebovalo hlavně levnou pracovní sílu. Vietnamci dostávali práci, o kterou Češi a Slováci nestáli. Ve strojírenství, v textilkách, v potravinářství, v obuvnictví.
Nejvíc jich tu bylo na začátku osmdesátých let – podle odhadů kolem třiceti tisíc. Většinou šlo o mladé lidi mezi sedmnácti a pětadvaceti lety. A stále víc mezi nimi bylo žen.
Zatímco v sedmdesátých letech přijížděli téměř výhradně muži, po roce 1980 se situace změnila. Ještě koncem sedmdesátých let byly například mezi 131 Vietnamci, které zaučovala plzeňská Škodovka, podle Alamgir jen čtyři procenta žen – pouhých pět. Pro muže byla cesta do Československa často i únikem. „Dostal jsem na výběr. Buď půjdu do armády, nebo do Československa,“ vzpomínal jeden z mužů, který přijel v roce 1974. Podle Alamgir tvořily ženy v letech 1980 až 1989 zhruba čtvrtinu vietnamských dělníků. V roce 1981 jich bylo 1 926, o rok později už 4 739, v roce 1983 přes pět tisíc osm set. Na konci roku 1989 pracovalo v Československu 8 342 Vietnamek.
Přesná čísla se ovšem liší podle zdrojů, protože podniky si vedly vlastní evidenci a úplné statistiky neexistují. Podle jiného přehledu žilo v roce 1985 v Československu 19 350 Vietnamců, z toho 14 973 mužů. Nejvíc jich bylo v Praze, kolem čtyř tisíc. Ženy tvořily menšinu – a možná právě proto byly tak zranitelné.
Pro většinu z nich to byla obrovská životní změna. Mladé dívky z vesnic a malých měst, které nikdy předtím necestovaly, najednou nastoupily do letadla a odletěly na druhý konec světa. „Bylo to poprvé, kdy jsem jela do zahraničí. Nikoho jsem tam neměla, ale cítila jsem se tak svobodně,“ vzpomínala jedna z žen, která přijela v roce 1981, v rozhovoru pro etnoložku Terezu Kušnirákovou.
Svoboda to ale byla jen zdánlivá. Po příjezdu dostaly zimní oblečení a zálohu na mzdu, absolvovaly tříměsíční kurz češtiny a pak nastoupily do továren. „Po jazykových kurzech jsme začali pracovat v továrně a vydělávat si peníze,“ popsala stejná žena. Bydlely na ubytovnách, kde platila přísná pravidla. A nad vším dohlížela vietnamská ambasáda.
Peníze přitom nebyly velké. V prvních třech měsících měli vietnamští pracovníci zaručenou mzdu nejméně tisíc korun, za ubytování platili nejvýše padesát korun měsíčně. Hlavní lákadlo ale představovalo něco jiného. Po čtyřech letech mohli do Vietnamu bez cla vyvézt zboží v hodnotě poloviny svého čistého výdělku. Domů tak putovala jízdní kola, mopedy, motocykly a šicí stroje – i když i na ně platila omezení. Pro rodiny ve Vietnamu to bylo bohatství, které mohlo změnit život. A právě proto si žádná z žen nemohla dovolit o práci přijít.
Dovolená doma byla vzácností. Návrat do Vietnamu po dvou letech, který hradil zaměstnavatel, měli podle Broučka povolený jen ženatí a vdané. Svobodné dívky tak často neviděly rodinu celé roky.
Pravidla byla tvrdá. Podle etnologa Stanislava Broučka nesměli Vietnamci do roku 1980 chodit ven sami, ale jen ve skupinkách nejméně po třech. Muži a ženy se spolu nesměli stýkat. Návštěvy opačného pohlaví se mohly konat jen při otevřených dveřích nebo za přítomnosti třetí osoby. Muži nesměli nosit dlouhé vlasy ani západní oblečení. A na konci každého školního roku je čekalo týdenní politické školení.
Po roce 1982 se pravidla trochu uvolnila. Vztahy mezi Vietnamci a Vietnamkami už zakázané nebyly. Sňatky s Čechoslováky ale vietnamští studenti podle dobových pravidel uzavírat nesměli. Láska byla povolená jen do určité míry – a pouze tak, aby nenarušila plán.
Těhotenství přitom nebylo jen nepříjemnou komplikací. Podle Alamgir bylo přímo zapsané ve smlouvě. V dodatku k dohodě z roku 1980, který stanovil zdravotní kritéria pro vietnamské pracovníky, figurovalo těhotenství v oddílu nazvaném kontraindikace. Tedy mezi důvody, proč člověk pro práci v Československu není způsobilý. Jako nemoc. Jako vada.
Pokud by žena přesto porodila v Československu, měla nárok jen na jednorázový porodní příspěvek. Žádnou dlouhou mateřskou, žádné výhody, které dostávaly české matky. Československá socialistická společnost se přitom pyšnila tím, jak se stará o rodiny. Mateřská dovolená se prodlužovala, matky dostávaly příspěvky, stát podporoval porodnost. Vietnamských žen se to ale netýkalo.
A tak mladé ženy, které otěhotněly, stály před krutou volbou. Buď se těhotenství zbaví, nebo pojedou domů. Potraty byly v Československu od roku 1957 legální, i když o nich až do konce osmdesátých let rozhodovaly takzvané interrupční komise. Komise sice naprostou většinu žádostí schválily – v roce 1982 téměř 95 procent – ale už samotné předstoupení před lékaře a „zástupce lidu“ bylo pro mnoho žen stresující. Pro vietnamskou dívku, která neuměla dobře česky, bez rodiny a přátel, to bylo ponížení o to větší.
Návrat domů přitom nebyl jen cestou zpátky. Byl to konec. Žena přišla o výdělek, kvůli kterému odjela. Rodina, která často spoléhala na peníze a zboží z Evropy, přišla o příjem. A vrátit se jako svobodná matka bylo ve vietnamské společnosti té doby obrovskou ostudou. Žena tak mohla přinést hanbu nejen sobě, ale celé své rodině.
Jak vypadal takový osud v praxi, ukazuje příběh, kterým Alena Alamgir svou studii otevírá. Příběh ženy, kterou nazývá paní H.
Paní H. bylo dvaadvacet let, když v srpnu 1981 přiletěla do Československa. Nastoupila do konzervárny a lihovaru. Při povinné lékařské prohlídce po příjezdu se tlumočnici svěřila, že jí vynechala menstruace. Těhotenství ale lékaři nezjistili. A tak začala pracovat u pásu. Jejím úkolem bylo rovnat špatně postavené láhve.
Asi o dva měsíce později přišla zpráva, která jí obrátila život naruby. Lékaři potvrdili rizikové těhotenství a paní H. skončila v nemocnici. Věděla, co to znamená. Podle Alamgir proto plánovala těhotenství ukončit, protože si byla vědoma, že by jinak musela okamžitě domů.
Pak se stalo něco, co zní až neuvěřitelně. Po třech měsících ji ředitel konzervárny podle Alamgir odvezl z nemocnice ke gynekologovi – jen v nemocničním županu. Lékař ji uznal schopnou letu. A ředitel jí zařídil letenku domů.
Paní H. byla zoufalá. Bála se, že pokud se vrátí jako svobodná matka, přijde její maminka a sestra o práci. Jenže tentokrát se stalo něco, co se nestávalo často. Podle Alamgir se paní H. zastalo několik mimořádných lidí, Vietnamců i Čechů. Pomohli jí zůstat. Porodila v Československu a s jejich pomocí sehnala bydlení i práci. Příběh paní H. měl šťastný konec. Mnoho jiných žen takové štěstí nemělo.
Podle Alamgir otěhotněly v letech 1981 až 1989 stovky vietnamských žen. A většina z nich bojovala, aby mohla zůstat a dokončit svou smlouvu. Nechtěly se vzdát ani dítěte, ani práce. Jenže úřady měly jasnou linii. Obecnou politikou bylo podle historičky poslat těhotné ženy domů co nejdřív.
Čísla mluví jasně. Jen v roce 1984 bylo podle Alamgir zaznamenáno 274 předčasných odjezdů z kázeňských důvodů. Ve 119 případech šlo o těhotenství. Těhotenství tak bylo úředně vedeno vedle porušení pracovní kázně, krádeží nebo jiných přestupků.
Některé ženy se odmítly podřídit. Schovávaly se po ubytovnách, utajovaly těhotenství, dokud to šlo. Úředníci ministerstva práce si na ně stěžovali ve svých zprávách. Podle Alamgir jeden z nich psal o ženách, které se „schovávají na ubytovnách, jejich povolení k pobytu je zrušeno“ a kterým „chybí základní péče v těhotenství“.
Československý stát se přitom snažil, aby ho těhotné Vietnamky nic nestály. Od konce roku 1982 musel náklady na takzvané „mimořádné odjezdy“ hradit Vietnam. Československo mu je strhávalo z plateb, které Vietnam za vyslané pracovníky dostával. V roce 1986 šlo o 3,2 procenta. Těhotenství vietnamské dělnice se tak stalo položkou v mezistátním účetnictví.
Podobná pravidla neplatila jen v Československu. V sousední Německé demokratické republice podepsali ministři práce NDR a Vietnamu v roce 1987 dokonce zvláštní dohodu o postupu při těhotenství vietnamských dělnic. Podle ní bylo těhotenství a mateřství „neslučitelné s podmínkami jejich smlouvy“. Vedoucí pracovních kolektivů měli se ženami mluvit o antikoncepci. Ženy měly mít nárok na bezplatný potrat. Pokud ho odmítly a neužívaly antikoncepci, musely odjet domů, jakmile jim to lékař povolí. A pokud by odmítly i to, mělo vietnamské velvyslanectví zařídit jejich deportaci. Potrat, nebo letenka. Na papíře, černé na bílém.
Proč se socialistické státy, které se tolik chlubily péčí o matky, chovaly k vietnamským ženám takhle? Alena Alamgir to vysvětluje napětím, které prostupovalo celý systém. Na jedné straně stál socialistický stát, který se prezentoval jako ochránce rodiny a sociálních jistot. Na druhé straně potřeba vyrábět a plnit plán. Vietnamské dělnice měly pracovat, ne rodit. Byly tu kvůli výkonu, ne kvůli životu.
A zatímco české ženy stát přesvědčoval, aby měly děti, u Vietnamek se snažil přesně o opak.
Pak přišel rok 1989. Sametová revoluce smetla komunistický režim a s ním i mezivládní dohody. Smlouva s Vietnamem vypršela v roce 1990. Podniky propouštěly a mnoho Vietnamců se vrátilo domů. Asi deset tisíc jich ale zůstalo. Začali podnikat, prodávat na tržištích, otevírat obchody. Postupně se z nich stala jedna z největších menšin v zemi.
Zdroje:
https://kunsthallebratislava.sk/wp-content/uploads/2023/09/Nho_publication.pdf
https://denikalarm.cz/2018/03/vietnamci-v-cesku-mezi-internacionalismem-a-xenofobii/
https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/01/PD_4_21_s68-81.pdf
https://aa.ecn.cz/img_upload/224c0704b7b7746e8a07df9a8b20c098/Zprava_migrace_Vietnam.pdf
https://sea-l.cz/cs/clanky/posts/historie-imigrace-z-vietnamu-do-ceskych-zemi/
https://aha.confex.com/aha/2023/webprogram/Paper34261.html
