Článek
Tentokrát jsem si ji ovšem vypůjčila sama. Co má být vlastně špatného na tom, že Československo chtělo, aby pobyt zahraničních pracovnic odpovídal dohodě, na jejímž základě přijely? Dohodě o práci a odborné přípravě. S předpokladem, že se zase vrátí domů.
Lidsky chápu, že se některé ženy vracet nechtěly. Chápu strach, zklamání i to, že těhotenství mohlo přijít v nejméně vhodnou chvíli. Jen pořád nevidím, proč by z toho automaticky vyplývalo, že samotná podmínka návratu byla nespravedlivá.
Přátelská pomoc měla konkrétní účel
Vietnamci sem přijížděli prostřednictvím mezistátních dohod. Program měl různé podoby a postupně se proměňoval. Zahrnoval odbornou přípravu, učební obory i dočasné zaměstnávání. Vietnam měl získat zkušené pracovníky, Československo zase potřebné pracovní síly. Nebyla to jednostranná dobročinnost. [1]
Nebyl to ani program přijímání uprchlíků před vietnamským režimem. Československo uzavřelo dohodu se spřáteleným státem. Nepřijímalo jeho občany s příslibem, že je ochrání před životem v jejich vlastní zemi.
Proto mi připadá zvláštní vyvolávat pohoršení už tím, že se žena měla vrátit do Vietnamu. Ano, mohla tam mít horší životní podmínky. Ano, mohla se obávat reakce na nemanželské dítě. To jsou důvody, proč její přání zůstat chápu. Pořád mi ale chybí odpověď na otázku, proč by mělo mít právě Československo povinnost její situaci vyřešit.
Člověk může přijmout příležitost, protože je lepší než jeho ostatní možnosti. To ještě neznamená, že mu tato příležitost musí nabídnout všechno, co by si přál!
A kdo měl co platit?
Srovnávat československou matku s vietnamskou pracovnicí pouze větou „jedna dostala, druhá nedostala“ navíc vynechává podstatnou část systému.
Československo poskytovalo vietnamským pracovníkům zdravotní péči a nemocenské. Vedle toho platilo Vietnamu částky určené na další sociální zabezpečení a péči o děti. Část zabezpečení se tedy vypořádávala mezi státy, místo aby příslušné dávky dostávali přímo jednotliví pracovníci. Zda se tyto peníze skutečně dostávaly k jejich rodinám, autorka původní studie nedokázala určit. [2]
Nemáme tedy jednoduchou situaci, ve které stát domácím matkám pomáhal a na zahraniční pracovnice se prostě vykašlal. Existoval odlišný, mezistátně sjednaný mechanismus. Můžeme zkoumat, zda byl dostatečný a spravedlivý. Nemůžeme ho ale při srovnávání vyškrtnout.
Vietnam později žádal, aby těhotné ženy mohly v Československu zůstat, pokračovat v práci a mít stejné podmínky jako zdejší ženy. [2] V dostupném popisu jednání jsem však nenašla, jak navrhoval vypořádat související platby a dodatečné náklady. To neznamená, že žádný návrh neexistoval. Znamená to, že odpověď zatím neznám.
A zajímala by mě. Soucit je důležitý. Rozpočet se z něj ale nesestaví.
A vlastní odpovědnost zůstala kde?
Na celém tom vyprávění mi chybí ještě jeden účastník. Vlastní odpovědnost. Ta se někam ztratila mezi československou továrnou, vietnamskou ambasádou a letenkou domů.
Ano, oba režimy lidem rozhodovaly o spoustě věcí. Snad jim ale nerozhodovaly úplně o všem. Ani totalitní stát přece dospělého člověka automaticky nezbavuje schopnosti rozhodovat o vlastním intimním životě. Pokud nešlo o znásilnění nebo jiné donucení, do vztahu vstupovali dva lidé. A možnost těhotenství patřila k jeho rizikům.
Nevím, jak se jednotlivé dvojice chránily. Nevím, komu ochrana selhala, kdo riziko podcenil a kdo si dítě přál. Právě proto nechci všem přisuzovat stejný příběh. Ale stejně tak nechci ze všech udělat pouhé bezmocné figurky, za jejichž život odpovídají výhradně úřady.
Pokud někdo věděl, že těhotenství znamená návrat, měl důvod brát toto riziko vážně. A pokud věděl, jaké postavení má doma svobodná matka, byl to další důvod promýšlet, s kým a za jakých okolností rodinu zakládá. Odsuzování svobodných matek tím neobhajuji. Ptám se, proč mají jeho důsledky automaticky přejít na hostitelskou zemi.
Nemohu tvrdit, že každá účastnice programu byla stejně dobře informovaná. U ženy, jejímž příběhem původní studie začíná, ale autorka výslovně uvádí, že o důsledku těhotenství věděla. [2]
Přesto mi nejde o soud nad konkrétní ženou. Jde mi o princip. Člověk může udělat chybu, podcenit riziko nebo dát přednost dítěti před původním plánem. Ani jedno samo o sobě nevysvětluje, proč má jiný stát změnit podmínky jeho pobytu.
A otec z toho samozřejmě nemizí jen proto, že vyprávíme především příběh matky. Odpovědnost za dítě není výhradně ženská záležitost.
Chudý stát ještě nemusí být hodný stát
Článek o těžkých lidských osudech má nepochybně smysl. Jen mi vadí, pokud z vyprávění vzniká obrázek chudého, válkou poničeného Vietnamu na jedné straně a bezcitného Československa na druhé.
Vždyť jestli se žena bála návratu kvůli tomu, jak by s ní doma zacházeli, vypovídá to také o poměrech ve Vietnamu. Válkou zničená země ještě nemusí být laskavým státem. A spřátelený socialistický režim ještě nemusí být přítelem vlastních občanů.
To, že Vietnam později prosazoval lepší podmínky svých pracovnic v zahraničí, do příběhu patří. Stejně jako do něj patří otázka, proč byl pro některé z nich návrat domů takovým strašákem.
Československý režim má dost vlastních provinění. Není potřeba mu automaticky připsat také odpovědnost za vietnamské společenské poměry a za každé bolestivé rozhodnutí dospělých lidí.
Objednali jste si chůvu, nebo převzali nový závazek?
Zkusím obyčejné přirovnání. Pozvete si na určitou dobu au pair, aby vám pomáhala s dětmi. Dohodnete se na práci, ubytování a dalších podmínkách. Pak nastane situace, kdy tuto práci nemůže vykonávat.
Máte důvod řešit, co dál. Můžete nabídnout pomoc, hledat přechodné řešení nebo se dohodnout na změně. Ale samotná skutečnost, že by se jí domů vracelo těžko, ještě nevysvětluje, proč máte automaticky převzít dlouhodobé zabezpečení jí a jejího dítěte.
Samozřejmě, stát není domácnost a pracovní práva nezmizí těhotenstvím. Tím přirovnáním nerozhoduji o konkrétních právních nárocích. Ptám se na něco jednoduššího: Proč by se měl z přijetí člověka za určitým účelem automaticky stát souhlas se závazkem podstatně jiným?
Původní dohoda měla přece nějaký obsah. Pokud se okolnosti změnily, bylo namístě řešit, zda a za jakých podmínek může pobyt pokračovat. Nepřipadá mi ale samozřejmé, že odpověď musela být vždycky ano.
Pravidlo a zacházení nejsou jedna věc
Tady je pro mě důležité rozlišení. Pokud někdo ponižoval těhotnou ženu, zanedbal potřebnou péči nebo ji vystavil zdravotnímu nebezpečí, je namístě kritizovat konkrétní postup.
Z toho ale ještě nevyplývá, že bylo špatné samotné pravidlo návratu.
Také není přesné popisovat celá osmdesátá léta jako neměnný systém. Československo postupně připouštělo individuální možnosti, aby ženy porodily a dokončily smlouvu, pokud pro ně podnik dokázal zajistit podmínky. [2] To mi ostatně připadá jako rozumný prostor pro dohodu: posoudit skutečné možnosti a konkrétní závazky.
Jenom nevidím důvod považovat takovou výjimku automaticky za povinnost. Ona to totiž povinnost není, je to laskavost.
Můžu být nešťastná z toho, co člověka potkalo. Můžu mu přát pomoc. Můžu chápat, proč se nechce vrátit domů. A přesto mi může připadat legitimní, že stát trvá na účelu dočasného pracovního pobytu.
Takže ano, těhotné pracovnice měly podle tehdejších podmínek odjíždět domů.
A co jako?
Má nás pohoršovat způsob, jakým se s některými zacházelo? Pak mluvme o něm. Nebo už samotná skutečnost, že dočasný pobyt nemusel pokračovat podle nového osobního přání jeho účastníků? Protože smutný příběh ještě sám o sobě nedokazuje nespravedlivé pravidlo.
Zdroje
[1] ALAMGIR, Alena. „Plně mobilní pracovní síla“: Vietnamská pracovní migrace do Československa, 1967–1989. Paměť a dějiny. 2021, č. 4, s. 68–81. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2022/01/PD_4_21_s68-81.pdf
[2] ALAMGIR, Alena K. Recalcitrant Women: Internationalism and the Redefinition of Welfare Limits in the Czechoslovak-Vietnamese Labor Exchange Program. Slavic Review. 2014, roč. 73, č. 1, s. 133–155. DOI: https://doi.org/10.5612/slavicreview.73.1.0133
