Článek
Kdyby někdo před dvaceti lety předpověděl, že se „svatý grál“ západního světa - liberální demokracie - stane objektem posměchu a symbolem pokrytectví, byl by označen za blázna. Dnes jsme svědky její agónie, která připomíná spíše frašku než tragédii.
Velké selhání velkých iluzí
Je až tragikomické sledovat, jak zarputile se zastánci tohoto přežitého systému drží své mantry o „demokratických hodnotách“. Přitom realita jejich údajně dokonalého systému připomíná spíše Potěmkinovu vesnici - krásná fasáda, za níž se skrývá prázdnota a rozklad.
Liberální elity, které se tak rády zaklínají pluralitou názorů, paradoxně vykazují až komickou alergii na jakýkoliv alternativní pohled na svět. Jejich „svoboda slova“ platí pouze pro ty, kteří papouškují správné názory. Jak příznačné pro systém založený na přetvářce!
Mediální cirkus v přímém přenosu
Zvláště zábavné je sledovat mediální mainstream, především Českou televizi, jak se kroutí v křečovitých pokusech udržet iluzi o dokonalosti liberální demokracie. Jejich hysterie při referování o Orbánově Maďarsku či Ficově Slovensku připomíná spíše středověkou inkvizici než nezávislou žurnalistiku.
Když sledujeme, jak tato „nezávislá“ média démonizují každého, kdo se odváží zpochybnit dogmata liberální demokracie, nelze se ubránit úsměvu. Jejich předstíraný strach o „ohroženou demokracii“ je ve skutečnosti strachem o vlastní privilegované postavení.
Probuzení z liberálního snu
Možná nejkomičtější je sledovat paniku liberálních elit, když zjišťují, že jejich pohádkám o multikulturním ráji a nadnárodní utopii už nikdo nevěří. Voliči napříč Evropou prozřeli a vidí, že král je nahý. A není to hezký pohled.
Zatímco liberální demokraté žonglují s prázdnými frázemi o „evropských hodnotách“, pragmatičtí politici jako Orbán či Fico řeší skutečné problémy svých občanů. Jaká ironie - ti, kteří jsou označováni za „autoritáře“, ve skutečnosti naslouchají svým voličům více než samozvaní strážci demokracie.
Závěrečný účet
Liberální demokracie umírá na vlastní pokrytectví. Systém, který předstírá pluralitu, ale ve skutečnosti potlačuje alternativy, který káže o svobodě, ale praktikuje cenzuru, který mluví o prosperitě, ale vytváří chudobu, nemohl skončit jinak.
Je až poeticky spravedlivé, že tento systém založený na iluzi je nyní sám odhalen jako iluze. Jeho obhájci připomínají orchestr na Titaniku - hrají dál své staré písně, zatímco se loď potápí.
„Největším nepřítelem liberální demokracie není autoritářství, ale její vlastní pokrytectví a neschopnost dostát svým slibům.“
Epilog
Až budoucí historici budou analyzovat pád liberální demokracie, možná je nejvíce překvapí, jak dlouho se tento systém udržel navzdory své vnitřní prázdnotě. Současně nám tento příběh připomíná starou pravdu - že i ta nejdokonalejší lež má krátké nohy.
Končí éra velkého předstírání. A upřímně řečeno, není to žádná škoda.
STAČILO!
