Článek
O marnosti lidské existence a hledání pravdy
V nekonečném prostoru vesmíru, v nepatrném zlomku času, který nazýváme životem, se odehrává tragikomedie lidské existence. Sotva se narodíme, už směřujeme ke svému konci, aniž bychom pochopili smysl této absurdní cesty. V tomto krátkém a ubohém časovém úseku se marně snažíme pochopit svět kolem nás. Většina z nás však projde životem, aniž by si položila tu nejzásadnější otázku: PROČ? Existence předchází esenci, jak nám připomíná Sartre, přicházíme na svět jako čistý list, ale místo abychom psali vlastní příběh, necháváme se popisovat systémem lží a iluzí. Přesto, nebo možná právě proto, si v své pýše namlouváme, že jsme pány svého osudu a vrcholem stvoření. Tato iluze nás provází již tisíce let a zdá se, že s každým technologickým pokrokem se jen prohlubuje.
„Každá generace se domnívá, že je inteligentnější než ta předchozí a moudřejší než ta následující.“ - George Orwell
Naše domnělá moudrost je jen další vrstvou sebeklamu, kterým se bráníme před děsivou prázdnotou existence.
V této uspěchané době plné povrchních vztahů a materiálních hodnot se člověk stává pouhým kolečkem v gigantickém stroji konzumu. Naše životy se scvrkly na rutinní opakování práce, konzumu a krátkodobé zábavy. Ztratili jsme spojení s našimi kořeny, s moudrostí předků, s pravdou o naší existenci. Místo toho přijímáme prefabrikované pravdy, které nám předkládá systém nastavený k našemu ovládání.
Žijeme v kleci lží, kterou jsme si sami vytvořili. Žijeme ve stínu pravdy, umíráme v temnotě lží.
Každá generace začíná prakticky od nuly. I když se snažíme předat své zkušenosti potomkům, existují poznání a pocity, které jsou nesdělitelné. Mladí musí projít vlastní cestou poznání, udělat stejné chyby jako jejich předci.
„Vím, že nic nevím“- tato Sókratova myšlenka je možná aktuálnější než kdy jindy.
Historie lidstva je plná paradoxů. Na jedné straně stojí úžasné výtvory lidského ducha - umění, filozofie, věda. Na straně druhé nekonečný řetězec válek, násilí a destrukce. Jako by v člověku neustále bojovaly dvě protichůdné síly - touha po poznání a tvoření versus nutkání ničit a ovládat. To druhé však bohužel dominuje. Je to cejch, kterého se nelze oprostit. Tento věčný konflikt v nás samých se line historií jako červená nit, předává se z generace na generaci, aniž by kdy došlo k jeho vyřešení.
Je fascinující, jak málo víme o své vlastní historii. Oficiální verze dějin je plná děr a nevysvětlitelných anomálií. Po celém světě nacházíme důkazy o existenci vyspělých civilizací, které předcházely našemu „modernímu“ světu. Přitom stačí se rozhlédnout kolem sebe. Všude nacházíme stopy něčeho, co přesahuje oficiální verzi historie. Megalitické stavby s přesností, kterou nedokážeme zopakovat ani s moderní technologií. Artefakty nalezené v geologických vrstvách, kde by podle současné chronologie neměly existovat. Společné znalosti astronomie, matematiky a stavitelství u civilizací, které údajně neměly žádný vzájemný kontakt.
„Historie je sbírka lží, na kterých se všichni shodli.“ - Napoleon Bonaparte
Přesto tyto důkazy zůstávají skryté v tajných depozitářích muzeí, jsou ignorovány oficiální vědou nebo jsou dokonce systematicky ničeny. Proč? Co je tak děsivého na pravdě o našem původu? Jaké tajemství je tak strašné, že musí být za každou cenu skryto před očima veřejnosti? Možná je pravda tak odlišná od našich představ, že by její odhalení způsobilo kolaps současného systému víry a moci?
„Ti, kdo neznají historii, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ - George Santayana
Nebo odmítáme ty důkazy vidět, protože jejich existence zpochybňuje vše, co považujeme za „vědecky dokázané“. Je pohodlnější věřit, že naši předkové byli primitivní divoši, kteří se postupně vyvinuli v současného „civilizovaného“ člověka, než připustit možnost, že jsme možná jen ubohým stínem dávno zapomenutých vyspělých civilizací?
Ještě děsivější než zatajování globální historie je ztráta našich osobních kořenů. Většina současných lidí nezná ani jména svých předků vzdálenějších než prarodiče. Rodinné příběhy, tradice a moudrosti předávané po generace se ztratily v hluku moderní doby. Jsme jako stromy bez kořenů, které první silnější vítr vyvrátí. Tato ztráta kontinuity, tento přeryv v předávání zkušeností a moudrosti předků, je možná jedním z hlavních důvodů, proč lidstvo stále opakuje stejné chyby.
V době, kdy máme k dispozici více informací než kdykoliv v historii, paradoxně víme méně o skutečně podstatných věcech. Topíme se v záplavě bezvýznamných dat, zatímco základní otázky našeho bytí zůstávají nezodpovězeny. Moderní člověk zná více o životě celebrit než o životních příbězích vlastních prarodičů. Dokáže používat nejnovější technologie, ale nerozumí základním principům přírody a života. Smutné.
„Historie učí, že historie ničemu nenaučí.“ - Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Žijeme v době velkého klamu. Systém nám předkládá iluzi svobody, zatímco jsme více než kdy jindy spoutáni neviditelnými řetězy konzumu, dluhů a společenských konvencí. Jsme přesvědčováni, že žijeme v nejvyspělejší době lidských dějin, zatímco kolem nás se hroutí základní pilíře civilizace - rodina, morálka, skutečné vzdělání, spojení s přírodou.
„Člověk se narodil svobodný, a všude je v okovech.“ - Jean-Jacques Rousseau
Současná krize lidstva není primárně krizí ekonomickou, ekologickou či společenskou. Je to krize smyslu. Ztratili jsme kompas, který by nám ukazoval směr. Místo hledání odpovědí na základní otázky existence se utápíme v povrchních zábavách a falešných cílech. Honíme se za kariérou, majetkem, společenským postavením, aniž bychom si uvědomovali, že to všechno jsou jen pozlátka zakrývající prázdnotu našich životů. Skutečné hodnoty mizí v prachu času.
Možná je čas zastavit se a položit si ty nejzákladnější otázky. PROČ jsme zde? PROČ žijeme tak, jak žijeme? PROČ se vzájemně ničíme místo toho, abychom spolupracovali na odkrytí pravdy o naší existenci? PROČ přijímáme život v kleci lží místo toho, abychom hledali skutečnou svobodu poznání? Ale pozor! Ti, kdo se nebojí položit otázku PROČ? dostatečně nahlas, jsou nebezpeční pro systém založený na lži.
Odpovědi na tyto otázky možná leží pohřbené v prachu tajných archivů, skryté v zapečetěných depozitářích muzeí, zašifrované v mýtech a legendách starých civilizací. Možná jsou dokonce zakódované v naší vlastní DNA, čekající na probuzení. Ale dokud se neodvážíme ptát, dokud nepřekonáme strach z pravdy, budeme dál bloudit v temnotě nevědomosti.
Naše domnělé znalosti o dávných civilizacích jsou jen směšné výmysly a dohady. Archeologické nálezy odhalují, jak málo víme a jak jsme se ve své domýšlivosti mýlili. Pravda je nám systematicky odpírána, jsme jen loutky v divadle lží. I vesmír se nám vysmívá svou nekonečnou lhostejností. Naše „vědecké“ teorie jsou jen dětinské pohádky, kterými se utěšujeme v temnotě našeho nevědění. Od počátku věků tápeme ve tmě a náš domnělý pokrok je jen další iluzí.
„Pravda bolí, ale lež zabíjí duši“
Strach z pravdy je možná tím nejsilnějším poutem, které nás drží v zajetí iluzí. Je jednodušší přijmout předkládané „pravdy“ než se vydat na nejistou cestu vlastního hledání. Systém nás od malička učí, co máme považovat za skutečné a co za falešné, co je možné a co nemožné. Vytváří hranice našeho myšlení, za které se bojíme vykročit.
„Život je tragédie pro ty, kdo cítí, a komedie pro ty, kdo myslí.“ - Jean de La Bruyère
Moderní věda se stala novým náboženstvím. Kdo zpochybní její dogmata, je označen za kacíře a vyloučen z „seriózní“ diskuse. Přitom pravá věda by měla být otevřeným hledáním pravdy, ne obhajobou zavedených teorií. Každý nový objev by měl být příležitostí k přehodnocení našich představ o světě, ne překážkou, kterou je třeba odstranit nebo ignorovat, protože nezapadá do současného paradigmatu.
Jsme jako vězni v Platónově jeskyni, kteří považují stíny na stěně za jedinou realitu. Bojíme se obrátit a podívat se na skutečný zdroj světla. Možná proto, že tušíme, že poznání pravdy by znamenalo nutnost změnit celý náš život. Je jednodušší žít v pohodlné iluzi než čelit skutečnosti, že vše, čemu jsme věřili, může být lež. Bojíme se vlastních zakrnělých smyslů.
„Čím více poznání, tím více pochybností.“ - Goethe
A tak generace za generací opakuje stejný vzorec. Rodíme se do světa iluzí, přijímáme je za své, předáváme je svým dětem. Občas se objeví někdo, kdo se odváží zpochybnit zavedený řád, kdo položí tu nebezpečnou otázku „PROČ?“. Ale systém má účinné mechanismy, jak takové jedince umlčet nebo zdiskreditovat.
„Absurdita je základním pojmem a první pravdou.“ - Camus
V tomto koloběhu marnosti a sebeklamu se nabízí otázka, zda existuje cesta ven. Můžeme se vymanit z pout vlastní nevědomosti? Je možné prohlédnout za závoj iluzí a spatřit skutečnou podstatu našeho bytí? Historie nám ukazuje, že každá civilizace, která dosáhla určitého stupně poznání, byla zničena nebo upadla do zapomnění. Jako by existoval jakýsi kosmický mechanismus, který brání lidstvu překročit určitou hranici vědění.
Možná právě proto jsou skutečné informace o naší minulosti tak pečlivě střeženy. Možná proto jsou důkazy o vyspělých předchůdcích systematicky ničeny nebo ukrývány. Ti, kdo drží otěže moci, dobře vědí, že poznání je nebezpečné. Člověk, který prozře, který pochopí skutečnou podstatu reality, se stává nekontrolovatelným. Přestává být ovladatelnou součástí systému.
„Člověk člověku vlkem“ - Plautus
V dnešní době jsme svědky paradoxního jevu. Čím více technologií máme k dispozici, tím více se vzdalujeme od skutečného poznání. Sociální sítě nás izolují od skutečných lidských vztahů. Digitální zábava nás odvádí od přemýšlení o podstatných otázkách života. Umělá inteligence přebírá naši schopnost samostatně myslet a rozhodovat se.
Jsme jako děti fascinované třpytivými hračkami, zatímco kolem nás se hroutí základy civilizace. Ztratili jsme spojení s přírodou, s vlastními kořeny, s moudrostí předků. Místo toho vytváříme umělý svět plný virtuálních zážitků a povrchních vztahů. Naše děti už neznají pocit hlíny pod bosýma nohama, vůni deště, ticho hvězdné noci. Jejich realitou jsou obrazovky počítačů a chytrých telefonů.
A přesto, hluboko v každém z nás dřímá touha po poznání pravdy. Občas, v vzácných okamžicích ticha, když utichne hluk moderního světa, můžeme zaslechnout její volání. Je to jako vzdálená vzpomínka na něco, co jsme kdysi znali, ale zapomněli. Jako ozvěna pradávné moudrosti, která přežívá v našich genech.
Možná právě v tom spočívá naděje pro budoucnost. V tom tichém hlasu, který nás vyzývá k hledání pravdy navzdory všem překážkám. V té neukojitelné touze po poznání, která přežívá navzdory všem pokusům o její potlačení. V té jiskře vědomí, která odmítá přijmout předkládané lži a stále klade tu nebezpečnou otázku: PROČ? sakra!
Myšlenky velkých filozofů a myslitelů jen potvrzují věčnou pravdu o marnosti lidského snažení a absurditě existence. Jejich slova přetrvávají staletí jako svědectví o neměnnosti lidského údělu.
„Celý život není nic jiného než cesta ke smrti.“ - Seneca
Co můžeme jako jednotlivci udělat tváří v tvář této zdánlivě bezvýchodné situaci? Není možné změnit celý systém najednou, ale můžeme začít u sebe. Každá velká změna v dějinách lidstva začala v mysli jednotlivce, který se odvážil myslet jinak.
„Čím více víme, tím více víme, že nic nevíme“ - Sókrates
První krok spočívá v uvědomění si vlastní nevědomosti. Sókratés říkal: „Vím, že nic nevím.“ Toto poznání není projevem slabosti, ale naopak začátkem skutečné moudrosti. Teprve když si přiznáme, že většina našich „znalostí“ jsou jen převzaté informace, můžeme začít skutečně poznávat.
Druhým krokem je aktivní hledání. Nestačí pasivně přijímat informace, které nám předkládají média a vzdělávací systém. Musíme sami zkoumat, ověřovat, pochybovat. Každou „oficiální pravdu“ je třeba podrobit kritickému zkoumání. Není to snadná cesta - systém nemá rád ty, kteří se ptají na nepohodlné otázky.
Vědci se zabývají detaily a ztrácejí celkový obraz. Filozofové se točí v kruhu abstraktních úvah. Náboženství nabízí dogmata místo skutečných odpovědí. Nikdo nehledá pravdu o smyslu našeho bytí - všichni jsou spokojeni ve svých malých světech částečného poznání. Místo hledání skutečného poznání a harmonie se lidé soustředí na ovládání druhých. Mocní tahají za nitky a prostí lidé jim slouží jako loutky v jejich hrách. Touha po moci je jako rakovina, která rozežírá lidskou duši a ničí vše čisté a přirozené.
„Život je sen, z něhož se probouzíme smrtí.“ - Schopenhauer
Třetím, a možná nejdůležitějším krokem, je předávání poznání dalším generacím. Ne ve formě hotových pravd, ale jako metodu kritického myšlení, jako odvahu ptát se a zpochybňovat. Musíme našim dětem ukázat, že existuje jiná cesta než slepá poslušnost k systému. Že je možné žít autenticky, v souladu s vlastním svědomím a touhou po pravdě.
Možná se ptáte, jaký to má všechno smysl. Proč se snažit o poznání pravdy v světě, který je založen na lži? Odpověď je jednoduchá: protože jsme lidé. Protože touha po poznání je součástí naší přirozenosti. Protože každý okamžik prozření, každý záblesk skutečného porozumění dává našemu životu smysl, který přesahuje pouhou existenci.
Největší tragédií není naše smrtelnost, ale naše nepoučitelnost. Tisíce let civilizace nás nenaučily nic o skutečné moudrosti a harmonii. Jsme odsouzeni k věčnému opakování stejných chyb, zaslepeni vlastní pýchou a touhou po moci.
Jsme součástí něčeho většího, než si dokážeme představit. Naše vědomí je možná jen kapkou v oceánu univerzálního vědomí, ale i ta nejmenší kapka obsahuje celý oceán. V každém z nás je zakódována pravda o podstatě existence. Jen jsme na ni zapomněli, ztratili jsme k ní přístup pod nánosy civilizačního prachu.
Je čas:
- Otevřít všechny archivy a depozitáře
- Spojit síly při hledání pravdy
- Přestat se bát nepohodlných otázek
- Začít skutečně spolupracovat na odkrývání našich kořenů
„Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně“ - Lord Acton popsal přesně podstatu systému, který nás ovládá
Zatím žijeme v umělém světě vytvořeném pro kontrolu mas, potlačení skutečného poznání a udržování lidí v nevědomosti. Systém je prohnilý a musí skončit! Zachovává moc v rukou několika jedinců, kteří negativně ovlivňují životy všech lidí po celém světě. Nedotknutelní? Také iluze. Je čas se probudit z Matrixu.
Bez zodpovězení základní otázky PROČ? je náš život jen trapným divadlem, kde hrajeme přidělené role, aniž bychom znali smysl představení. Odcházíme ze světa stejně nevědomí jako ti před námi, zanechávajíce za sebou další generace odsouzené ke stejnému osudu.
„Život je utrpení a pak zemřeme“ -je to opravdu jediná pravda, kterou můžeme s jistotou poznat?
Závěrem této úvahy se vraťme k základní otázce: Je lidská existence marná? Odpověď záleží na tom, jak na ni nahlížíme. Pokud ji měříme materiálním úspěchem, společenským postavením nebo délkou života, pak ano. Všechny naše úspěchy jsou bezvýznamné před tváří věčnosti. Jsme jen prchavé stíny, jejichž existence nemá hlubší smysl ani význam. Ale pokud ji vnímáme jako příležitost k poznání, k probuzení, k nalezení skutečné pravdy o naší existenci, pak každý okamžik má svůj hluboký smysl.
Možná právě v tom spočívá skutečný účel našeho bytí - v nekonečném hledání pravdy, v odvaze ptát se, v odmítnutí přijmout pohodlné lži. A možná právě v tom okamžiku, kdy si toto uvědomíme, přestává být naše existence marnou a stává se součástí velkého dobrodružství poznání.
„Memento mori“ - Pamatuj na smrt (starořímské rčení)
Odchází duše člověka do jiného světa, jiné reality. Dochází k převtělení?
Jsme opravdu tak vyspělí, jak si myslíme? Proč nehledáme? Proč se nepídíme?
Proč naopak tajíme to, co se nám do vyfabulovaného příběhu nehodí? Proč jsou žáci stále nuceni se učit chybné závěry, dávno vyvrácené důkazy, o takzvané evoluční teorii jistého pana Darwina?
Moderní člověk se pyšní svou racionalitou a technologickým pokrokem, ale v honbě za materiálním pohodlím ztratil něco zásadního. Pod nánosy civilizace zakrněly naše přirozené schopnosti, které nám kdysi umožňovaly vnímat svět v jeho plné komplexnosti.
Vezměme si například sny. Napříč kulturami a časem nacházíme záznamy o prorockých snech, které varovaly před nebezpečím nebo předpověděly budoucí události. Carl Gustav Jung hovořil o kolektivním nevědomí, které nás všechny spojuje a projevuje se právě skrze symboliku snů. Proč tedy dnes považujeme sny za pouhé výplody naší fantazie?
Ještě výraznější je ztráta našich instinktů. Zatímco zvířata dokáží předvídat přírodní katastrofy a včas se zachránit, moderní člověk ztratil schopnost naslouchat svému vnitřnímu hlasu. Přírodní národy si tuto intuitivní moudrost zachovaly - dokáží číst znamení přírody a vnímat energie, které my už dávno ignorujeme.
Fascinující jsou také vědecky dokumentované případy psychických schopností. Experimenty s telekinezí, telepatie mezi blízkými osobami či schopnost ovlivňovat hmotu silou mysli - to vše naznačuje, že lidský potenciál dalece přesahuje současné chápání.
Historické záznamy přinášejí ještě více otázek. Sumerské texty hovoří o nadlidských schopnostech našich předků. Bible popisuje první lidi jako dlouhověké bytosti žijící stovky let. V náboženských textech nacházíme zmínky o levitaci, teleportaci a dalších „zázracích“, které moderní věda nedokáže vysvětlit. Některé pasáže Bible a dalších textů, které odporují současným dogmatům, byly dokonce záměrně vynechány z oficiálního kánonu.
Když se podíváme na zvířecí říši, najdeme překvapivě komplexní formy komunikace a emoční inteligence, která často převyšuje lidské schopnosti. Zvířata žijí v přirozené harmonii s přírodou a dokáží vnímat jemné energie a pole, které jsou našim otupělým smyslům nedostupné.
Nabízí se tedy znepokojivá otázka: Jsme skutečně vrcholem evoluce, jak se domníváme? Nebo jsme spíše degradovanou verzí bytostí s mnohem většími schopnostmi? Prastaré texty naznačují možnost genetické manipulace, která měla omezit lidský potenciál. Zkrácení lidského věku je v nich dokonce popisováno jako forma trestu.
Důkazy jsou po celém světě. Proč je nevyložíme na stůl a nehledáme nejpravděpodobnější odpovědi? Třeba je odpověď na otázku PROČ? na dosah.
Archeologové a egyptologové dlouhá léta přehlíželi nebo záměrně ignorovali důkazy, které by mohly naznačovat existenci vyspělých technologií v dávné minulosti. Vědci si říkají.
Bible obsahuje mnoho pasáží, které při pozorném čtení odhalují možné důkazy o genetických manipulacích s lidstvem. Již první kapitoly Genesis přinášejí znepokojivé informace o stvoření člověka a následných zásazích do lidské podstaty. V knize Genesis se píše, že člověk byl stvořen „k obrazu Božímu“. Hebrejský originál však používá množné číslo Elohim, což naznačuje přítomnost více stvořitelů. Text dále hovoří o tom, že tito Elohim řekli „Učiňme člověka k obrazu našemu“. Proč množné číslo, pokud šlo o jediného stvořitele?
Ještě zajímavější je pasáž o Synech Božích (Bené Elohim), kteří „vcházeli k dcerám lidským“. Z těchto spojení se podle Bible rodili Nefilim - bytosti nadlidských proporcí a schopností. Texty je popisují jako „mocné muže, od věků muže slovutné“. Mnoho badatelů se domnívá, že jde o popis genetického křížení mezi dvěma různými druhy bytostí.
Bible také zaznamenává extrémně dlouhou životnost prvních lidí. Adam údajně žil 930 let, Metuzalém dokonce 969 let. Po potopě však došlo k dramatickému zkrácení lidského věku. Kniha Ezechiel obsahuje detailní popisy „božských bytostí“ s kombinovanými rysy různých tvorů - lidí, býků, lvů a orlů. Podobné bytosti jsou popisovány i v knize Zjevení. Tyto pasáže nápadně připomínají egyptská zobrazení hybridních bytostí. Zajímavé jsou také biblické zákazy křížení různých druhů zvířat a rostlin. Proč by bylo nutné takové zákazy vydávat, pokud by tyto praktiky nebyly technicky možné?
V knize Enoch, která byla z Bible vyřazena, nacházíme ještě explicitnější zmínky o genetických experimentech. Popisuje „padlé anděly“, kteří učili lidstvo různým vědeckým poznatkům včetně „míchání různých druhů bytostí“. Text obsahuje varování před následky těchto experimentů.
Příběh o babylonské věži může být interpretován jako pokus lidstva získat zpět technologie a znalosti svých stvořitelů. Reakce „bohů“, kteří zmátli jazyky a rozptýlili lid, naznačuje snahu zabránit lidstvu v získání určitých vědomostí.
Současná teologie tyto pasáže většinou interpretuje alegoricky, ale při doslovném čtení původních textů nacházíme překvapivé paralely s moderními genetickými technologiemi.
S rozvojem moderní kosmonautiky začínáme možná teprve nyní chápat skutečný význam Ezechielova popisu jakéhosi létajícího stroje,kterým byl přenesen z místa na místo. Zvláště zajímavá je přesnost, s jakou dokáže identifikovat konkrétní místa a lokality z výšky, což by v jeho době bylo možné pouze při skutečném létání. Jeho popisy odpovídají tomu, jak vypadá krajina při pohledu z letadla nebo z velké výšky.
Znepokojivé důkazy jsou po celém světě, ale jsou vymlčovány a bagatelizovany!
Sumerské hliněné tabulky obsahují jedny z nejstarších písemných záznamů lidstva, které popisují fascinující příběh o stvoření člověka a existenci záhadné planety Nibiru. Tyto texty, staré více než 6000 let, přinášejí překvapivě detailní informace.
Podle sumerských textů existuje planeta Nibiru, která má extrémně protáhlou oběžnou dráhu a vrací se do blízkosti Země každých 3600 let (jeden šar). Na této planetě žili Anunnaki, bytosti označované jako „ti, kteří sestoupili z nebes na Zem“. Při svém průletu sluneční soustavou prochází mezi Marsem a Jupiterem. Pro vyspělou civilizaci Anunnaki představuje jejich domovský svět.
Sumerské texty explicitně uvádějí, že lidstvo bylo vytvořeno Anunnaki jako pracovní síla pro těžbu zlata. Podle eposu Enuma Eliš Anunnaki naléhavě potřebovali zlato pro svou atmosféru. Zpočátku se pokoušeli těžit sami, ale práce byla příliš náročná. Proto se rozhodli vytvořit pomocnou pracovní sílu. K tomuto účelu geneticky upravili existující hominidy. Při procesu tvorby použili svou vlastní DNA smíchanou s DNA primitivního člověka.
První pokusy o stvoření funkčního pracovníka skončily neúspěchem. V průběhu experimentů vznikaly různé hybridní bytosti. Teprve později byl vytvořen „Adapa“ (Adam), který představoval první úspěšný prototyp. Pro zajištění možnosti reprodukce byla následně vytvořena také žena. Příběh stvoření jako z Bible?
Sumerové zaznamenali, že planeta Nibiru se vrací do blízkosti Země každých 3600 let. Tyto návraty způsobují významné změny na naší planetě. Jsou pravidelně spojeny s návratem Anunnaki a výrazně ovlivňují vývoj lidské civilizace.
Sumerské texty obsahují překvapivě přesný popis všech planet sluneční soustavy. Prokazují znalost precese zemské osy. Obsahují složité matematické výpočty. Disponují pokročilými astronomickými znalostmi.
Sumerské záznamy představují unikátní pohled na původ lidstva. Bez ohledu na způsob jejich interpretace je fascinující, že obsahují tak detailní technické a vědecké informace v době, kdy by takové znalosti neměly být možné. PROČ? jsou všude po světě sdíleny prastarými civilizacemi podobné informace?
Možná je čas přestat ignorovat tyto nálezy a začít hledat skutečnou pravdu o původu těchto záhadných bytostí.
Blíží se nám každoroční Vánoční svátky. Tak taková perlička na závěr, která by mohla podnítit zvědavost několika dalších jedinců k otázce PROČ?
Sumerské texty popisují, že příchod planety Nibiru byl spojen s významnou hvězdou na obloze. Tato „hvězda“ byla viditelná po dlouhou dobu a označovala příchod „bohů“ na Zemi. Paralela s betlémskou hvězdou je zde zřejmá. Symbol kříže existoval dlouho před křesťanstvím a v sumerských textech představoval symbol planety Nibiru.
Sumerské texty obsahují záznamy o nebeských tělesech a jejich pohybech. Zmiňují planetu, kterou nazývali Nibiru, planetu s označením „křesťanského“ kříže, přičemž její popis a charakteristiky jsou předmětem intenzivních debat mezi historiky a astronomy. Současná věda zatím nepotvrdila existenci takové planety v naší sluneční soustavě.
PROČ? žijeme ve lží? Kdo má na tom zájem a PROČ?
*"Největším nepřítelem poznání není nevědomost, ale iluze vědění."* - Stephen Hawking
