Článek
Přiznám se, že nepatřím mezi časté pasažéry MHD. Většinou jezdím vozem. Má to hned několik důvodů. Jednak mám ráda klid, který mi vůz poskytuje. Nemusím čuchat propocené lidi, a především se na mě nikdo netlačí a nestrká do mě. Bohužel se ale jednou za čas vyskytne moment, kdy i já musím využít MHD. Většinou je to za účelem návštěvy nějakého lékaře, který sídlí někde, kde se nedá až tak dobře zaparkovat.
Asi každý, kdo měl alespoň trochu slušné rodiče, byl veden k tomu, že staré lidi pouštíme sednout. Ani já nebyla výjimkou a vždy jsem se toto pravidlo snažila dodržovat. Někdy ovšem na věku nezáleží, a to třeba v případě, že vám není dobře nebo máte za sebou nějaké ne zcela příjemné vyšetření. Pokud je možnost, máte doprovod, který vás odveze domů autem. Pokud to ale z vážných důvod není možné, musíte to vyřešit jinak, a tak jedete MHD.
Před nějakým časem jsem takto musela podstoupit ne zcela příjemný zákrok u zubaře. Návštěva byla značně dlouhá. Injekcí mi bylo dáno největší možné množství. Bohužel mi velmi špatně zabírají, a tak mi pere zubař jednu injekci za druhou. Po několikahodinové návštěvě a s pořádnou pasekou v puse jsem se pomalu vydala směrem k domovu. Musela jsem tedy přečkat náročnou dlouhou cestu. Z celého zákroku mi nebylo úplně dobře. Rány se začaly postupně probouzet a bolest byla postupně silnější a silnější. A to musím říct, že co se týče bolesti, vydržím poměrně dost.
Byla jsem ráda, že jsem v autobuse našla místo a mohla si v klidu sednout a dělat, že neexistuju. I okolní hluk byl velmi nepříjemný. Člověk si už přál ležet doma v posteli, nadopovat se léky proti bolesti a snažit se vše nějak přečkat. Autobus byl doslova narvaný, ale více jsem si nevšímala. Zcela upřímně mi bylo jedno, co se tam děje. Po chvíli jsem však měla pocit, že se o mě někdo otírá. Nemám ráda narušování osobního prostoru. A když člověku není dobře, dost se to násobí. Otočila jsem hlavou a vedle mě stála paní, které mohlo být tak okolo padesáti let. Netuším, kolik jí bylo. Je to pouze odhad. Make-up a oblečení mnohdy ukrývá věk mnohem vyšší.
Otočila jsem se zpátky a snažila se uklidňovat, že bolest jistě brzy přejde. Nicméně tato paní začala lehce přidávat. Netrvalo jí dlouho, než mi řekla „pardon slečno, ale já bych si ráda sedla“. No, možná vypadám ještě relativně mladě, ale slečna již dávno nejsem. Podívala jsem se na tuto dámu, a i přes velkou bolest jsem se snažila být milá. Říkám „nezlobte se, ale není mi dobře. Zkuste požádat někoho jiného.“ Hodila na mě tak vražedný pohled, že kdyby měla v očích kudly, tak jsem jistě probodaná skrz na skrz.
Neměla jsem však větší potřebu jí vysvětlovat, proč mi není dobře. Slušně jsem jí odpověděla a čekala, že se obrátí na někoho jiného. No to neudělala. Zato začala potichu pobrblávat, že to snad není možný, jak je dnešní mládež drzá a nevychovaná. Kdyby mi bylo alespoň trochu lépe, nevydržela bych to a asi bych jí něco od plic řekla, ale bolest byla silnější a nějaká slušnost mi bránila jít do nějakého konfliktu. Relativně mladých lidí bylo okolo dost, tak přece může požádat někoho jiného.
Po chvilce to nevydržela a oslovila pána sedícího hned vedle, který vypadal tak něco okolo čtyřiceti let. Pochopitelně u toho začala trousit uštěpačné poznámky, že „tady bych se asi nedočkala“. Tím myslela mou osobu. Nejspíš mi začala lehce zvedat tlak. Bolest začala být opět dost intenzivní. Pán tedy, ač nerad, vstal a pustil tuto dámu sednout. Ta si vytáhla mobilní telefon a byla spokojená, že dosáhla svého.
Tak si říkám, kam se poděla nějaká lidská slušnost a pochopení? Kdybych se cítila dobře, pustím sednout kohokoliv a nemusel by ani žádat. Nicméně když mi není dobře, není přece mou povinností se zvednout a stát. Nikdo nikdy nemůže vědět, zda i když člověk působí mladě, zda mu zrovna není dobře nebo dokonce nemá nějaké postižení. Pokud dokonce řeknu, že mi není dobře, měl by to ten druhý přece respektovat. Jaký problém by byl, kdyby paní odpověděla „nezlobte se, požádám tedy někoho jiného“. Co je to za chování, že do člověka prostě strkáte a otíráte se o něj?
Takové chování pouze ukazuje povahu daného člověka. Jsem ráda, že jsem cestu zvládla. Bolest ustoupila až po třech dnech a za pomoci léků na bolest. Nebylo by špatné se zamyslet a pokud vám někdo sdělí, že mu není dobře, prostě odpověď přijmout a zkusit štěstí někde jinde, a hlavně bez hloupých řečí okolo. Nikdy totiž nevíte, co má člověk zrovna za sebou. Moje známá takto absolvovala cestu z nemocnice a kdyby jí někdo oslovil, také by ho sednout prostě nepustila, protože byla sama ráda, že může v klidu sedět.
Neříkám, spousta mladých je nevychovaných a nenapadne je staršího pustit sednout. Nicméně i starší generace by se měla zamyslet, jak se bude k ostatním chovat. Ne každý mladý je zdravotně v pořádku a má stejné právo jako starší generace. A to je třeba si uvědomit.
