Článek
Sedím a koukám na štěně zlatého retrívra, které mi bratr dal pod stromeček. Všichni kolem jsou nadšení, fotí si ho a říkají, jaký je to roztomilý dárek. Já ale vím, že tohle je ten nejhorší dárek, který jsem kdy mohla dostat. „Bude ti dělat společnost,“ říká bratr nadšeně a podává mi vodítko. Nechápu, jak mohl být, tak necitlivý. Vždyť ví, že nesnáším zvířata. Vždycky jsem to říkala nahlas a jasně. Ten pes je všude. Očichává každý kout mého bytu, zanechává všude chlupy a já se už teď děsím toho, že s ním budu muset chodit ven. V dešti, ve sněhu, v mrazu. Několikrát denně. Ne, díky. Tohle není život pro mě.
„Ale podívej, jak je roztomilý!“ říkají všichni. Jasně, je roztomilý. Ale já nechci roztomilé. Já chci svůj klid, svou svobodu, možnost cestovat, kdy chci a kam chci. Nechci řešit venčení, veterináře, očkování a bůhví co ještě. Původně jsem chtěla jet hned ráno do útulku. Měla jsem to promyšlené - zabalím mu jeho hračky, vodítko, všechno to, co bratr nakoupil, a prostě ho tam odvezu. V útulku je přece místa dost a určitě najdou někoho, kdo ho bude milovat a chtít doopravdy.
Jenže pak jsem viděla bráchův výraz, když jsem mu to řekla. Ta směs zklamání, šoku a smutku. „Jak můžeš být, tak bezcitná?“ ptal se. Víš, kolik to stálo? Vybíral jsem ho měsíc! No právě. Měsíc vybíral něco, o čem věděl, že to nechci. A tak jsme došli ke kompromisu. Brácha si psa vezme k sobě. „Když ho nechceš, tak si ho nechám já,“ prohlásil uraženě. Fajn, aspoň že tak. Je to lepší než útulek a já budu mít konečně klid. Všichni se teď tváří, jako bych byla nějaké monstrum. „Jak můžeš odmítnout, tak roztomilé štěně?“ ptají se. Jednoduše - nechci ho. Nechci se starat o živého tvora, nechci být na někom závislá, nechci plánovat svůj život podle venčení.
Bratr je naštvaný, to je jasné. Říká, že jsem nevděčná, že to myslel dobře. Ale copak je dobré nutit někomu něco, o čem víte, že to nechce? Není to spíš sobecké? Koupit někomu živé zvíře bez ptaní, jen proto, že on si myslí, že je to dobrý nápad? Teď sedím doma, konečně v klidu a bez psích chlupů všude kolem. Bratr si štěně odvezl včera večer. Prý mu dá jméno Rex a bude s ním chodit na cvičák. Fajn, ať si s ním dělá, co chce. Hlavně že já mám od toho všeho pokoj. Možná si myslíte, že jsem zlá. Že jsem nevděčná. Ale není lepší říct pravdu hned? Není lepší přiznat, že na něco nemám než se roky trápit s něčím, co nechci? Ten pes si zaslouží někoho, kdo ho bude milovat. A to já nejsem.
Příště už snad brácha pochopí, že když říkám, že nechci zvíře, myslím to vážně. Že není dobré kupovat živé tvory jako dárky. A že někteří lidé prostě nejsou stvořeni pro soužití se zvířaty. A já jsem jedním z nich. A víte co? Je mi jedno, co si o mně, kdo myslí. Aspoň jsem byla upřímná. Aspoň jsem nepředstírala nadšení z dárku, který jsem nechtěla. A ten pes? Ten bude u bráchy určitě šťastnější než u někoho, kdo by se o něj staral jen z povinnosti. Takže ano, možná jsem zkazila vánoční atmosféru. Možná jsem naštvala bratra. Ale aspoň jsem byla upřímná. A to je podle mě lepší než roky předstírat něco, co nejsem.
