Článek
Třicet let manželství se rozpadlo během jediného dne. Když jsem zjistila, že má manžel milenku, byla jsem zdrcená. Ale když jsem zjistila, že tou milenkou je moje vlastní matka, můj svět se úplně zhroutil. Začalo to nenápadně. Manžel začal být často pryč, měl spoustu pracovních schůzek, vracel se pozdě večer. Klasický scénář nevěry. Dokonce i ta vůně cizího parfému na košili - všechno jako podle učebnice. Ale nikdy by mě nenapadlo, že ta „jiná žena“ je moje vlastní máma.
Pravdu jsem zjistila náhodou. Zapomněl telefon doma a přišla mu zpráva. Normálně bych jeho telefon nekontrolovala, ale něco mi říkalo, že to mám udělat. A tam to bylo - milostná konverzace s mojí matkou. Fotky, zprávy, plány na společnou budoucnost. Bylo mi na zvracení. Moje vlastní matka. Žena, která mě porodila, vychovala, která by mě měla chránit. Místo toho mi ukradla manžela a zničila rodinu. Jak mohla? Jak se mi může podívat do očí? Jak může v noci spát?
Nejhorší jsou společné rodinné události. Vánoce, narozeniny, svátky - všechno je teď pryč. Nemůžu je vidět ani s jednoho z nich. Každý pohled na ně mi připomíná tu velkou zradu a zklamání. Dvojitou zradu - od manžela i od matky. Děti to nesou těžce. Jak jim vysvětlit, že jejich babička jim odloudila jejich milovaného tátu? Že jejich máma už není dcera, ale sokyně v lásce? Je to absurdní, nechutné, nepřirozené. A přesto se to děje. Kamarádky mi říkají, ať se přes to přenesu. Že život jde dál. Potkám jiného muže, který o mně bude stát a bude milovat. Ale jak se můžete přenést přes něco takového? Jak můžete odpustit dvěma lidem, kteří vás takhle zradili? Kteří pošlapali všechno, co mělo být svaté?
Teď žijí spolu. V bytě, kde jsem vyrůstala, kde jsem trávila dětství. Chodí spolu na večeře, do divadla, na dovolené. Jako by to bylo normální. Jako by nerozbili dvě rodiny, nezničili vztahy, které měly vydržet navždy. Někdy přemýšlím, jestli to tak bylo mezi nimi vždycky. Jestli ty jejich „náhodná“ setkání, společné kávy a dlouhé rozhovory nebyly jen zástěrkou pro něco víc. A kdoví kolik let mi lhali? Kolik let se mi smáli za zády? Nyní je to rok, co jsem se to dozvěděla, a pořád to bolí stejně jako první den. Každé ráno se budím s tím samým pocitem zrady. Každý večer usínám s myšlenkou na jejich zradu. A mezi tím se snažím žít normální život, chodit do práce, a starat se o děti.
Stále si říkám, že je to jen zlý sen. Že se probudím a všechno bude jako dřív. Ale není to sen. Je to realita. Realita ženy, které vlastní matka ukradla manžela. A víte, co je nejhorší? Že se tváří, že oni jsou ti dobří. Že „láska si nevybírá a kvete v každém věku“. Že já jsem ta špatná, protože jim nepřeju štěstí. Ale jaké štěstí může být postavené na takové zradě? Na takovém porušení všech morálních zásad? Už nikdy nebudu věřit lásce. Už nikdy nebudu věřit rodině. Protože když vás může takhle zradit vlastní matka, komu ještě můžete věřit?
Zdroje: Autorský text, vlastní zkušenost
