Článek
Chtěla jsem jen moře, vítr ve vlasech a pár večerů s vínem na terase. Rozhodně jsem nečekala, že potkám někoho, kdo mi zamotá hlavu. Hned první večer jsem šla sama na pláž. Bylo pozdě, většina lidí už odešla. Sedla jsem si do písku a koukala na vlny. Vedle mě si po chvíli přisedl muž. Měl klidný hlas a zvláštní charisma. Mluvili jsme skoro dvě hodiny. Neřekl mi jméno. Jen to, že si sem taky přijel pročistit hlavu.
Žádné kontakty, žádné sliby
Další večery jsme se scházeli znovu. Někdy na promenádě, jindy u starého majáku. Nikdy nic neplánoval, ale vždycky se objevil. Nechtěla jsem nic víc než pár hezkých chvil. Připadal mi jako sen. Elegantní, zamlklý, chápavý. A nikdy neudělal první krok. To já ho jednoho večera políbila jako první. A on zůstal. Když jsme odjížděli, jen se usmál a řekl: „Možná se ještě někde potkáme.“ Nedal mi číslo, ani profil. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli to celé nebyl jen krátký únik z reality. Ale byla jsem vděčná. Připomněl mi, že můžu zase něco cítit. A že všechno nemusí být vždycky naplánované.
Návrat domů a šok ve výtahu
Dva týdny po návratu jsem se vracela z práce. Byla jsem unavená, hlava plná klientských telefonátů. Stoupla jsem si do výtahu a stiskla třetí patro. V tom se dveře otevřely a on nastoupil. Ten muž z pláže. Stál tam ve stejné košili, jako když jsme se loučili. Nechápala jsem to. Podíval se na mě a usmál se: „Říkal jsem, že se ještě potkáme.“ Ukázalo se, že se právě přestěhoval. O pár dní dřív, do bytu hned naproti mému. Když jsme se znovu potkali na chodbě, nabídnul mi kávu. A já šla. Mluvili jsme celé odpoledne, tentokrát i o práci, rodině, životě. A on už nemlčel tolik jako tehdy u moře. Nevím, co z toho bude. Možná jen hezké přátelství. Možná něco víc. Ale někdy se věci prostě stanou. A i když zní nepravděpodobně, život občas napíše příběh, který by člověk sám nevymyslel.
