Článek
Nejprve se vytratí obyčejná radost, pak společné zájmy a nakonec i trpělivost. Přesně tak to probíhalo u nás doma. Myslel jsem si, že máme s manželkou docela pevné manželství, ale pravda byla taková, že jsme spolu žili spíš jako spolubydlící. Dlouhé večery, kdy si každý sedl k jinému programu v televizi, prázdné rozhovory, kdy jsme si vlastně neměli co říct. Časem jsme spolu mluvili jen o dětech a o tom, co je potřeba vyřídit.
Když jsme se rozhodli, že půjdeme každý svou cestou, bral jsem to jako nezbytné řešení. Ani jsem si nemyslel, že by to děti tolik zasáhlo. Naše dcera tehdy chodila na základní školu, byla ještě malá a já měl pocit, že to zvládne. Často jsem si říkal, že jí je vlastně jedno, kde bude, hlavně že nás bude mít oba. Jenže to byl první omyl.
Po rozvodu jsme se domluvili na střídavé péči. Připadalo mi to jako nejlepší možnost. Týden u mě, týden u mámy. Měl jsem za to, že tak bude mít všechno spravedlivě rozdělené, že se necítí o nic ochuzená. Jenže jsem si vůbec neuvědomil, jak moc je to pro dítě náročné. Neustálé balení, přecházení z jednoho prostředí do druhého, pokaždé trochu jiné podmínky. Já jsem chtěl, aby u mě měla klid a trochu režimu, zatímco u mámy to měla volnější. A právě v tom byl kámen úrazu.
Dcera začala být podrážděná. Občas se nechtěla balit, někdy se rozplakala, že k mámě nechce, jindy že nechce ke mně. Přikládal jsem to věku a náladám. Jenže jednou, když jsme spolu byli sami a já jsem se jí zeptal, co jí vlastně vadí, řekla mi něco, co mě doslova položilo. Řekla, že by raději zůstala u mámy. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Cítil jsem se, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Čekal bych všechno možné, ale tohle ne.
První, co mě napadlo, bylo hledat vinu jinde. Říkal jsem si, že jí manželka určitě něco nakukala, že jí proti mně poštvala. Jenže když jsem se nad tím víc zamyslel, začalo mi docházet, že problém je ve mně. Dcera mi nevytýkala, že bych byl špatný táta. Jen mi řekla, že u mámy se cítí víc doma. A já si uvědomil, že zatímco já jsem bral ten týden s ní spíš jako povinnost, její máma jí dokázala vytvořit opravdové zázemí.
Začal jsem přemýšlet, co všechno jsem pokazil. Když se ohlédnu zpátky, vidím, jak často jsem upřednostnil práci. Kolikrát jsem jí pustil pohádku jen proto, abych měl klid na počítači. Kolikrát jsem jí odbyl, že teď nemám čas, protože musím vyřídit e-maily nebo telefonáty. Myslel jsem si, že to nevadí, že to doženu o víkendu. Jenže děti nemají trpělivost čekat. Ony chtějí rodiče právě teď, v tu chvíli. A já tam nebyl.
Tehdy jsem poprvé pochopil, že nestačí jen zajišťovat. Vydělávat, platit, vozit ji do školy, to všechno je samozřejmě důležité. Ale dítě potřebuje něco jiného. Potřebuje cítit, že jste tam pro něj, že je na prvním místě, že s ním sdílíte jeho svět. Je jedno, kolik vyděláte, kolik darů koupíte. Pokud tam nejste osobně, pokud s ním nežijete jeho radosti a starosti, ztratíte si jeho důvěru. A já si ji pomalu ztrácel, aniž bych to viděl.
Rozhovor s dcerou mi otevřel oči. Nechal jsem ji, ať mi poví, proč je jí u mámy lépe. Říkala, že tam je všechno tak nějak normálnější. Nemusí se pořád stěhovat s taškami, má tam pokojíček, kde se nic nemění, a mámu, která se jí víc věnuje. Přiznávám, že to bolelo. Bolelo to strašně. Ale musel jsem to přijmout.
Od té chvíle jsem začal dělat věci jinak. Naučil jsem se vypínat telefon, když jsme spolu. Naučil jsem se odkládat práci, když za mnou přišla s tím, že si chce hrát nebo něco vyprávět. Začal jsem jí naslouchat, opravdu naslouchat. Ne vždycky to šlo hned, ale snažil jsem se. A i když už nebyla ochotná zůstat u mě celou střídavou dobu, aspoň se mnou trávila víkendy a prázdniny s větší radostí.
Dnes, s odstupem let, vidím, že to byla moje největší životní lekce. To, co mi dcera řekla tehdy, mě zasáhlo, ale také změnilo. Konečně jsem si uvědomil, že rodičovství není o tom, kolik toho dokážete obstarat a zařídit. Je o tom, jak moc dokážete být skutečně přítomní. A za tuhle tvrdou lekci jsem jí vlastně vděčný.
