Článek
Dárky od vnoučat člověk bere s lehkostí. Obrázky, vlastnoručně vyrobené drobnosti, někdy něco koupeného s pomocí rodičů. Vždycky mě potěší, ale nečekám od nich nic víc než pozornost. O to víc mě překvapilo, když ke mně vnučka přišla s vážnou tváří a oznámila mi, že má pro mě dárek, který mi chce dát jen tehdy, pokud splním jednu podmínku. Nejdřív jsem se usmála. Myslela jsem si, že půjde o nějakou dětskou hru nebo drobný rozmar. Ale ona se nenechala odbýt. Trvala na tom, že si musíme sednout ke stolu a že mi všechno vysvětlí. V tu chvíli jsem poprvé pocítila zvláštní napětí. Ne proto, že bych se bála, ale protože jsem v jejích očích viděla něco, co tam dřív nebývalo. Odhodlání a vážnost.
Dárek, který nebyl zabalený
Nevytáhla krabičku ani obálku. Jen si ke mně přisedla a začala mluvit. Řekla mi, že si přeje, abych si konečně udělala čas sama na sebe. Ne až potom, co uklidím, uvařím, pohlídám nebo vyřídím všechno ostatní. Ale opravdu sama pro sebe. A že její dárek je víkend, který mi chce věnovat. Víkend bez povinností. Chvíli jsem nechápala. Vždyť já přece nic nepotřebuji. Jsem zvyklá být doma, starat se o ostatní a mít pocit, že jsem užitečná. Jenže ona mi do řeči skočila a řekla, že právě to je ten problém. Že mě pořád vidí unavenou. Že nikdy neřeknu, že se mi nechce. A že bych si měla dovolit být občas jen babičkou, která si sedne s kávou a knihou a nikam nespěchá.
Pak přišla ta podmínka. Řekla mi, že mi ten dárek dá jen tehdy, pokud jí slíbím, že přestanu říkat, že na mě nezáleží. Že přestanu mluvit o sobě jako o někom, kdo už má všechno za sebou. V tu chvíli mi bylo těžko. Ne proto, že by měla pravdu. Ale proto, že ji měla až příliš. Uvědomila jsem si, kolikrát jsem před ní pronesla věty, které mi připadají samozřejmé. Že už jsem stará. Že už není důvod něco měnit. Že hlavní je, aby byli všichni kolem spokojení. Nikdy mě nenapadlo, že to vnímá. Že si to ukládá a přemýšlí o tom po svém.
Pohled očima dítěte
Najednou jsem se na sebe podívala jejíma očima. Jako na ženu, která pořád něco dělá, ale málokdy si dovolí zastavit. Která se směje, ale únavu schovává za věty o tom, že to tak má být. A která vlastně nikdy neřekne, co by si přála ona sama. Ten rozhovor byl tichý a dlouhý. Bez výčitek. Bez slz. Jen s pocitem, že mě někdo opravdu vidí. Ne jako babičku, která má být vždy k dispozici, ale jako člověka, který má právo být důležitý i sám pro sebe.
Souhlasila jsem. Ne proto, že bych chtěla ten víkend. Ale proto, že jsem pochopila, že ten skutečný dárek nejsou volné dny. Je to uvědomění. Že mě někdo mladý a citlivý naučil něco, co jsem se za celý život nenaučila sama. Od té doby se snažím hlídat si slova. Nejen před ní, ale hlavně před sebou. Neříkám už, že na mě nezáleží. Protože vím, že to slyší nejen moje vnučka, ale i já sama. A to je dar, který nemá žádnou cenovku.
