Článek
Slunce, moře, klidné dny na lehátku a večery plné hudby a vína. Přála jsem si jediné. Odpočinout si, načerpat sílu a na chvíli zapomenout na všechno, co mě doma tíží. Netušila jsem ale, že pár obyčejných dnů u moře dokáže převrátit život naruby víc než jakákoli událost předtím.
Začalo to naprosto nevinně. Ležela jsem na pláži, vedle mě se povalovaly děti a stavěly hrady z písku, já se rozhlížela po okolí a užívala si tu směsici hlasů, šumění moře a vůně opalovacího krému. A pak jsem ho zahlédla. Stál o pár metrů dál, vysoký, snědý, s úsměvem, který by roztál i ledovec. Nedalo se ho přehlédnout, a přesto to nevypadalo, že by se nějak snažil být středem pozornosti. Jen se díval směrem k vodě a občas se usmál na děti, které kolem něj probíhaly. Bylo to zvláštní, ale měla jsem pocit, že se na něj musím dívat pořád.
Netrvalo dlouho a naše pohledy se střetly. Ten okamžik, kdy se oči setkají a vy cítíte, že se něco stane, i když ještě nevíte co. On se usmál, já sklopila oči a dělala, že nic. Jenže pak přišel blíž, podal mi kelímek s ledovou kávou a řekl, že mám asi žízeň, když se tak dlouho vyhřívám na slunci. Překvapilo mě to, ale vzala jsem ji. Od té chvíle jsme spolu začali mluvit. Nejdřív jen pár vět o počasí a o dětech, pak už o práci, o životě, o tom, co člověka těší i bolí.
Každý den jsme se potkávali na pláži. Děti si hrály, já s ním seděla v písku a povídala si o věcech, o kterých jsem dlouho s nikým nemluvila. Bylo to jako setkání se starým známým, který přesně ví, co potřebujete slyšet, a přitom vás nesoudí. Večer jsme se procházeli podél pobřeží, poslouchali hudbu z místních barů a já měla pocit, že znovu ožívám. Po dlouhé době jsem se smála, cítila lehkost a svobodu. Přiznávám, nechala jsem se unést.
Věděla jsem, že mám doma závazky, partnera, který na mě čeká, ale zároveň jsem cítila, že tady a teď chci žít jen pro ten okamžik. Jeho doteky byly něžné, polibky vášnivé, a já si připadala, jako bych znovu byla dvacetiletá holka, co poprvé objevuje lásku. Neřešila jsem, co bude zítra, žila jsem jen pro přítomnost.
Jenže jak to u podobných letních románků bývá, realita na sebe nenechala dlouho čekat. Poslední den dovolené přišel dřív, než bych si přála. Ráno jsem sbalila kufry, děti byly nadšené, že pojedou domů, a já měla v žaludku těžký kámen. Loučení na pláži bylo bolestivé. On mi řekl, že na mě nezapomene, že náš příběh pro něj nebyl jen prázdnou epizodou. Já mu chtěla věřit. Dokonce jsem přemýšlela, že změním celý svůj život, že se vrátím domů a řeknu partnerovi pravdu, že už dál nemůžu žít tak, jak jsem žila dosud.
Cesta zpět do reality byla ale krutá. Už v autobuse mi přestal psát, a když jsem mu po příjezdu domů poslala zprávu, odpověď nepřišla. Po několika dnech mi došlo, že to celé pro něj bylo jen zpestření letní dovolené, že jeho slova na pláži byla jen krásné řeči, které se hodí do romantického filmu, ale v životě nemají pevný základ.
Byla jsem naštvaná, ale zároveň zklamaná hlavně sama ze sebe. Jak jsem mohla uvěřit, že pár dnů u moře změní celý můj život? Jak jsem mohla dopustit, aby si někdo hrál s mými city? A proč jsem riskovala rodinu kvůli muži, kterého jsem znala sotva týden? Tyhle otázky se mi honily hlavou pořád dokola.
Časem se rány zahojily, ale jizva zůstala. Od té doby vím, že podobné románky nejsou řešením, že přinášejí spíš bolest než radost. Na chvíli vás vytrhnou z reality, dají vám pocit svobody a vášně, ale brzy se ukáže, že skutečný život stojí na jiných základech. Ten muž mi obrátil život naruby. Ne proto, že by mi dal novou lásku, ale proto, že mi ukázal, jak křehká je hranice mezi snem a skutečností. A že je jen na mně, jestli se nechám unášet iluzí, nebo si budu stát pevně na zemi.
