Článek
A většinou se to stane v tu nejméně vhodnou chvíli a tam, kde je u toho nejvíc lidí. Přesně to se nám stalo nedávno při obyčejném nákupu potravin. Vyrazili jsme do supermarketu, klasika pár věcí do lednice, nějaké pečivo, mléko a pár drobností, které doma chyběly. Všechno šlo v pohodě, syn se mnou projížděl regály a u toho se snažil do košíku nenápadně přihodit sladkosti, jak to děti umí. Já je zase nenápadně vracel zpátky, aby nebyl košík poloviční čokoláda. Zkrátka běžná scéna, kterou zná asi každý rodič.
Jenže pak přišel okamžik, na který jen tak nezapomenu. Stáli jsme u pokladny, přede mnou dvě paní, za mnou další zákazníci a kousek od nás hlouček prodavaček, které se právě střídaly na kase a povídaly si. Syn se mezitím nudil, koukal kolem sebe a zjevně hledal, jak by na sebe strhl pozornost. A taky že se mu to povedlo. Z ničeho nic se rozhlédl po celém obchodě a hlasitě pronesl větu, kterou slyšel bůhvíkde: „Maminka doma říkala, že táta má velkej zadek!“ V tu chvíli se zastavil čas. Já stála jako opařená, cítila, jak mi rudnou tváře a ztrácím půdu pod nohama. Byla jsem přesvědčená, že se všichni v obchodě dívají jen na mě.
Prodavačky za pokladnou vybuchly smíchy tak, že si musely zakrývat obličej. Zákaznice přede mnou se otočila a nevěřícně se na mě podívala, jako by chtěla vědět, jestli je to opravdu pravda. A já tam stála, přála si zmizet a zároveň přemýšlela, jak vysvětlit, že já tohle nikdy neřekla. Dětská fantazie nezná hranic a děti mají navíc dar vytahovat přesně ty věty, které je absolutně nevhodné říct nahlas, natož před svědky. Syn se tvářil naprosto spokojeně, protože se mu podařilo rozesmát celý obchod, a vůbec nechápal, proč se já propadám hanbou až do země.
Samozřejmě že doma nikdy nic takového nezaznělo. Ale zkuste to někomu vysvětlovat, když se všichni kolem řehtají a vy stojíte uprostřed jako hlavní aktérka komedie. Ať jsem řekla cokoli, stejně by to vyznělo jako trapná výmluva. Tak jsem se jen nervózně usmívala, rychle zaplatila nákup a snažila se co nejdřív zmizet. Jenže smích prodavaček jsem slyšela ještě na parkovišti. A syn? Ten si spokojeně vykračoval, vůbec netušíc, co právě způsobil.
Cestou domů jsem přemýšlela, kde na to vůbec přišel. Děti slyší a opakují věci, které často ani pořádně nechápou. Možná to slyšel někde na hřišti, možná u jiných dětí, možná jen zkombinoval něco, co zaslechl doma, a dodal si k tomu vlastní pointu. Pravda je, že pro ně je největší zábava, když dospělého dostanou do rozpaků. A v tomhle směru mají opravdu dokonalý instinkt.
Doma jsem se to snažila vysvětlit partnerovi, ale jakmile to uslyšel, začal se smát ještě víc než ty prodavačky v obchodě. Takže místo pochopení jsem se dočkala posměšků i doma. Syn samozřejmě okamžitě zopakoval svou hlášku znovu, tentokrát s ještě větší chutí. V tu chvíli jsem to vzdala. Někdy prostě není možné vysvětlovat, že to, co děti řeknou, není pravda. Stačí, že jim to připadá zábavné.
Od té doby se snažím být při každém nákupu o krok napřed a hlavně rychle odvádět pozornost, aby si nevzpomněl na nějakou další perličku. Ale stejně vím, že dřív nebo později přijde další moment, který mě zaskočí. Ať už v obchodě, na návštěvě, nebo třeba u lékaře v čekárně. Děti prostě dokážou vypustit z pusy cokoli, a to přesně v moment, kdy by se nám nejvíc hodilo, aby mlčely. Jenže to bychom od nich chtěli asi moc.
A tak jsem si z celé situace vzala jediné ponaučení. Ano, někdy je trapas, že by se člověk nejradši propadl do země, ale ve skutečnosti je to jen další historka do rodinného archivu. Něco, čemu se za pár let zasmějeme všichni. I já, až přestane převažovat stud a začne převládat humor. A možná, že až bude syn dospělý, rád si poslechne, jak mě kdysi v supermarketu dostal jednou větou do role hlavní atrakce. Protože přiznejme si to, všichni jsme byli dětmi a všichni jsme svým rodičům někdy připravili podobnou chvilku.
