Článek
Nakoupila jsem čerstvé suroviny, promyslela celé menu a těšila se, že se u stolu sejdeme jako rodina a pro jednou to bude bez napětí. Odpoledne jsem běhala po kuchyni, abych všechno stihla. Na stole už čekal ubrus, ubrousky, nastrojené skleničky, vonělo to po čerstvém bylinkovém másle a pečeném mase.
Partner mi s úsměvem řekl, že to možná přeháním, ale já jsem chtěla mít jistotu, že tchyně nebude mít důvod si na cokoliv stěžovat. Vždycky totiž najde nějakou drobnost, která není podle jejích představ. Tentokrát jsem ale věřila, že všechno dopadne dobře, protože jsem připravila i přílohy, které jsem věděla, že jí chutnají.
Když zazvonila, otevřela jsem dveře s úsměvem a pozvala ji dál. Hned mě ale zarazilo, že v ruce drží nákupní tašku, která byla očividně dost těžká. Myslela jsem si, že přinesla víno nebo nějaký dezert, což by bylo hezké gesto, takže jsem tomu nevěnovala pozornost. Usadila se v obýváku, sundala kabát a já se vrátila do kuchyně dokončit poslední přípravy. Už jsme byli skoro u konce a já chtěla dát jídlo na stůl.
Vtom se ozvalo šustění igelitu. Otočím se a vidím tchyni, jak si vedle talíře vykládá krabičku s vlastním jídlem. Nejdřív jsem si myslela, že špatně vidím, ale opravdu to byla porce, kterou si doma připravila. Nějaký kuřecí řízek a k tomu bramborový salát. Jako kdybych ji pozvala na hostinu a ona se rozhodla, že si raději přinese svůj oběd. Stála jsem tam s vařečkou v ruce a nevěděla, jestli se mám smát, nebo brečet.
Zeptala jsem se jí, jestli jí něco nechutná nebo jestli má nějakou dietu, o které nevím. Odpověděla naprosto klidně, že tohle má prostě raději a že se jí nechce riskovat, že by jí jídlo nesedlo. Dodala, že to nemám brát osobně. Jenže jak to jinak brát? Hodiny jsem vařila, přemýšlela, co by se jí mohlo líbit, a ona si přinesla vlastní jídlo, protože „má jistotu“.
Partner se snažil situaci zachránit, začal se tvářit, že je všechno v pořádku, a dokonce si z její krabičky ukrojil malý kousek, aby prý ochutnal. Jenže mně to bylo proti srsti. Seděli jsme u stolu, já servírovala své jídlo a tchyně se vesele pustila do svého salátu. Celý večer jsem měla pocit, že tam vlastně vůbec nemám co dělat. Jako kdybych byla v cizím bytě, v cizí kuchyni a k tomu ještě navíc trapně zbytečná.
A to nebylo všechno. Jakmile dojídala, začala srovnávat. Říkala, že její bramborový salát má „přesně tu chuť, co má být“, a že maso je krásně šťavnaté, zatímco moje pečeně byla podle ní trochu suchá. Ani se nesnažila to říct jemně. V tu chvíli jsem si v duchu slíbila, že už nikdy nic podobného nepodstoupím. Ne proto, že bych nezvládla kritiku, ale proto, že takové chování považuju za neskutečně nevychované.
Po večeři se tvářila spokojeně, uklidila si prázdnou krabičku zpět do tašky a ještě poznamenala, že by bylo dobré, kdybych příště dala vědět dopředu, co plánuju vařit, aby si mohla rozhodnout, zda si raději nepřinese něco vlastního. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá. Žádné příště už nebude. Nehodlám hrát divadlo pro někoho, kdo si neváží práce druhého a kdo neumí přijmout pozvání se základní dávkou slušnosti.
Večer skončil, uklidila jsem kuchyň, schovala zbytky jídla a uvědomila jsem si, jak strašně unavená jsem z toho věčného snažení se zavděčit. Tchyně bude vždycky hledat způsob, jak ukázat, že to dělá lépe. Ale já už nehodlám být její cvičný terč. Příště si klidně může zůstat doma se svým salátem. Já si uvařím pro nás, pro svoji rodinu, a věřím, že si to užijeme daleko víc.
Ten večer mi otevřel oči. Pozvání k večeři má být projevem laskavosti a pohostinnosti, ne soutěží o to, kdo má lepší recept. A kdo si tohle neumí uvědomit, ten si podle mě prostě nezaslouží, aby ho někdo zval. Já jsem se rozhodla, že své dveře nechám zavřené. Ne ze zlomyslnosti, ale z čisté sebeúcty. Protože nic není horšího než pocit, že děláte všechno pro druhého, a on vám to vrátí tak, že si na váš stůl položí vlastní krabičku s jídlem.
