Článek
Když kamarádka přišla s nápadem jet na dovolenou na plachetnici, neváhala jsem ani minutu. Znělo to dobrodružně, trochu romanticky, trochu jinak než klasický hotel. Přes známého sehnala loď i s kapitánem. Osm dní po chorvatských ostrovech, koupání v opuštěných zátokách, večeře na palubě při západu slunce. Ve vzduchu visel příslib něčeho výjimečného. A já měla chuť si to užít. Po rozchodu, který jsem v sobě dusila víc než rok, jsem potřebovala změnu prostředí a moře mi vždycky dělalo dobře.
Všechno bylo nalinkované, jenže život si plán nedrží
Vyrazily jsme tři holky. Já, Denisa a Petra. Různé typy, ale sehrané – znaly jsme se roky a už několikrát spolu cestovaly. Těšila jsem se i na kapitána. Bylo mi jedno, jak bude vypadat, ale představa muže, který ovládá loď, má od soli vyšisovanou pokožku a ví, kam jet, byla prostě lákavá. První dny byly krásné. Slunce, smích, víno a písničky. Loď plula klidně, kapitán byl tichý, trochu tajemný, ale ochotný a věcný. Nevnucoval se, ale cítila jsem, že vnímá, co se kolem děje. A chvílemi, když se naše oči setkaly, jsem si myslela, že by mezi námi něco mohlo být. Nic velkého, žádná letní láska na věky. Jen obyčejná blízkost, kterou člověk na takovém místě vyhledává.
Pak se všechno stočilo úplně jinam
Čtvrtý den se to zlomilo. Denisa, která do té doby hlavně fotila a polehávala na palubě s knihou, začala být s kapitánem najednou hodně často. Nešlo si toho nevšimnout. Flirt, smích, pohledy. Nejdřív jsem si říkala, že to nic není, že se třeba jen baví. Ale pak jednu noc zůstali sami na palubě a nevrátili se do kajut. Já s Petrou jsme na sebe jen mlčky koukaly. Od dalšího rána bylo všechno jinak. Denisa zářila, on se jí dotýkal. Už to nebyl jen kapitán. Byl její kapitán. A já se začala cítit, jako bych tam vůbec nepatřila.
Při každém přistání jsem ztrácela chuť pokračovat
Neměla jsem sílu to řešit. Říct něco nahlas by bylo trapné. Nechtěla jsem být za žárlivku, která „nezvládá situaci“. Jenže situace mě pomalu požírala. Každý večer jsem si přála být raději doma. Nedokázala jsem s nimi sedět u stolu, koukat na jejich vyměňování pohledů a chichotání, na které jsme byly dřív tři. Pátý den jsme přistáli ve Splitu. Měla jsem to v hlavě už od rána, že tady prostě vystoupím. Že zůstanu dva dny někde sama, dojdu si na pláž, vypnu a pak si najdu cestu zpátky domů. Loď odplula bez řečí. Denisa mi jen napsala, že mě chápe a že jí to je líto. Nebylo.
Sama ve městě, kde jsem neměla být
Seděla jsem na lavičce u přístavu a brečela. V batohu jsem měla jen pár věcí, v hlavě zmatek. Nepřipadala jsem si jako dospělá žena na dovolené, ale jako opuštěná puberťačka. Přitom jsem nic neudělala. Jen jsem chtěla zažít hezký týden. Jen jsem si dovolila něco očekávat. Zůstala jsem ve Splitu tři noci. Každý den jsem chodila na jinou pláž, jedla zmrzlinu, pozorovala rodiny s dětmi a přemýšlela, jak se mi do života vkrádají tyhle drobné trhliny. Jako by vám někdo vždycky na chvilku otevřel dveře do něčeho krásného a hned je zase zabouchl.
Už se na lodě těžko koukám
Dneska bych asi zůstala na palubě. Možná bych se sebrala a řekla naplno, jak se cítím. Jenže tehdy jsem utekla. Nejen z lodi, ale i sama od sebe. A už jsem se přestala trochu litovat. Když dnes vidím na Instagramu fotky holek z plavby, jen potichu přejedu prstem. Lajk nedávám. Ne ze zášti. Ale protože vím, že pod tou fotkou se sluncem a vínem je někdo, kdo se musel v tichosti zvednout a odejít.
Jana S., Kladno
