Článek
Výpověď po třiceti letech
Bylo mu šedesát. Do důchodu pět let. Pracoval ve firmě skoro tři dekády, začínal tam hned po vojně. Nikdy si nestěžoval, bral přesčasy, jezdil na služebky. Říkal, že jistota je důležitější než sny. A pak mu jedno úterý oznámili, že se ruší jeho pozice. Úspory, optimalizace, nové směry. Ta slova zněla vznešeně, ale ve výsledku znamenala jediné – ať si sbalí věci. Tvářil se klidně, když mi to vyprávěl. Prý dostane odstupné, prý si něco najde. Jenže já ho znám. V očích měl strach. Ne z toho, že by si nenašel práci hned. Ale z toho, že už si ji možná nenajde vůbec.
První týdny jsme si říkali, že je to jen přestávka. Že si po letech odpočine. Jenže když začal rozesílat životopisy, odpovědi skoro nepřicházely. A když už ano, většinou zdvořilé poděkování a informace, že dali přednost jinému kandidátovi. Mladšímu, flexibilnějšímu. Šel se zaregistrovat na úřad práce. Seděl tam mezi lidmi, kteří by mohli být našimi dětmi. Vrátil se domů tišší než obvykle. Říkal, že si připadal jako někdo, kdo už překáží. Celý život pracoval a najednou měl pocit, že o něj nikdo nestojí.
Kolik vlastně stojí rok života
Jednou večer jsme si sedli ke stolu a otevřeli internetové bankovnictví. Chtěli jsme mít jasno. Věděla jsem, že máme něco našetřeno. Nikdy jsme nebyli rozhazovační. Dovolená jednou ročně, žádná drahá auta, žádné zbytečnosti. Začali jsme počítat. Nájem, energie, jídlo, léky, benzín. Když jsme to sečetli, vyšlo nám, že naše úspory by pokryly zhruba deset měsíců běžného života. Možná rok, kdybychom opravdu šetřili. A pak nic. Žádná rezerva, žádná jistota. Jen prázdný účet a čekání na důchod, který je ještě daleko.
Měli jsme představu, že si před důchodem trochu užijeme. Menší výlety, možná prodloužený víkend u moře. Ne luxus, jen pocit, že po letech práce si můžeme něco dopřát. Najednou jsme řešili, jestli zrušit předplacenou televizi a jestli nepotřebujeme oba mobilní data. Začala jsem přemýšlet, jestli bych si neměla najít druhou práci. Je mi padesát osm. Nejsem nemocná, ale energie už není co bývala. Představa, že budu dalších pět let pracovat od rána do večera, mě děsí. Ale představa, že bychom sáhli na poslední úspory, ještě víc.
Strach, o kterém se nemluví
Nejhorší nejsou samotné peníze. Je to ten pocit nejistoty. Člověk si celý život myslí, že když bude dělat všechno správně, nic zásadního se nestane. Že poctivost a vytrvalost se nějak vrátí. A pak zjistí, že stačí jedno rozhodnutí vedení firmy a všechno je jinak. Manžel se snaží být silný. Každé ráno vstane, projde pracovní nabídky, něco pošle. Já dělám, že věřím, že to dobře dopadne. Ale večer, když zhasneme, oba víme, že to může trvat měsíce. A že náš čas se krátí.
Říká se, že pět let uteče jako voda. Mně teď připadá nekonečných. Pět let bez jistoty, jestli zvládneme splátky, jestli nepřijde nečekaný výdaj, jestli neonemocníme. Najednou si uvědomuji, jak křehké je všechno, co jsme považovali za samozřejmé. Nikdy bych nevěřila, že budeme ve věku, kdy jsme se těšili na klid, řešit, jestli máme dost na obyčejný rok života. A že budu potají počítat, kolik stojí chleba a jestli ho příští měsíc nekoupím o korunu dráž.
Možná práci najde. Možná se všechno srovná. Ale poprvé v životě mám pocit, že půda pod nohama není pevná. A že jistoty, na kterých jsme stavěli, byly mnohem tenčí, než jsme si kdy připustili.
Zdroj: Hana M., Olomouc
