Článek
Kuchyň jsem chtěla už roky. Ta stará byla tmavá, dvířka nedoléhala, zásuvky drhly a při každém otevření skříňky se ozvalo tiché křupnutí, které mi lezlo na nervy. Říkala jsem si, že přece nejde o luxus, ale o normální pohodlí. O místo, kde trávím půlku dne. Když na mě jednou večer vyskočila reklama na rychlou půjčku se slovy, že si můžu splnit sen bez čekání, zapůsobilo to víc, než bych chtěla přiznat. V tu chvíli mi to nepřišlo jako dluh, ale jako příležitost.
Seděla jsem s telefonem v ruce a počítala, jak dlouho bych na novou kuchyň šetřila. Rok. Možná dva. A já už byla unavená z toho, že všechno odkládám na „až někdy“. Vyplnění žádosti zabralo pár minut. Schválení přišlo rychle. Peníze dorazily na účet dřív, než jsem stihla začít pochybovat. Bylo to až podezřele jednoduché.
Když montéři odjížděli a já zůstala stát uprostřed voňavé, světlé kuchyně, měla jsem pocit vítězství. Konečně něco nové. Konečně něco hezkého. Hladké pracovní desky, tiché dovírání šuplíků, světlo pod horními skříňkami. Partner uznale pokýval hlavou, děti nadšeně otevíraly zásuvky. Vypadalo to jako dobré rozhodnutí. A já si v duchu říkala, že si to přece zasloužím. Že občas je potřeba udělat něco jen pro sebe.
První splátka přišla o měsíc později. Číslo na výpisu nebylo nijak dramatické, ale když jsem si ho spojila s tím, kolik měsíců se bude opakovat, sevřel se mi žaludek. Najednou to nebyla jen jedna částka. Byla to řada dalších. A dalších. A dalších. Teprve tehdy mi došlo, že jsem si nekoupila jen kuchyň, ale i závazek, který se mnou bude sedět u stolu každý měsíc.
Začala jsem si víc všímat detailů. Kolik utratíme za běžný nákup. Kolik stojí kroužky. O kolik zdražily energie. Všechno to byly položky, které tu byly vždycky, jen jsem je tolik nevnímala. Teď jsem je ale počítala jinak. S vědomím, že část výplaty už má svého majitele. Najednou jsem necítila radost z nových skříněk, ale tlak z pevně daného data splatnosti.
Nešlo o to, že bychom splátku nezvládli zaplatit. Zvládli. Ale změnil se pocit lehkosti. Každé větší rozhodnutí jsem začala zvažovat dvakrát. Když děti chtěly jet na víkendový výlet, hlavou mi proběhlo rychlé počítání. Když jsem si měla koupit nové boty, odložila jsem to. V duchu jsem si říkala, že je to přece jen dočasné. Jen pár let. Jen vydržet.
A zároveň jsem si uvědomovala, že to celé začalo jedním večerem a jednou reklamou, která slibovala rychlé řešení bez čekání. Rychlost byla to, co mě přesvědčilo. A právě ta rychlost mi teď chyběla nejvíc, když jsem chtěla ten pocit vrátit zpátky.
Partner mi jednou u večeře řekl, že kuchyň je krásná a že se nemám trápit. Že jsme to přece chtěli oba. Měl pravdu. Nikdo mě nenutil. Rozhodla jsem se sama. A možná právě proto mě to tížilo víc. Nebyla to chyba systému ani nečekaná pohroma. Bylo to moje vlastní rozhodnutí, udělané ve chvíli, kdy jsem chtěla mít věci hned. Až první splátka mi ukázala skutečnou cenu téhle netrpělivosti.
Dnes v té kuchyni stojím skoro každý den. Vařím, uklízím, opírám se o pracovní desku a někdy si vzpomenu na ten večer s telefonem v ruce. Nelituju úplně. Ale už vím, že mezi přáním a jeho okamžitým splněním je občas dobré nechat trochu ticha. Protože právě v tom tichu se člověk dozví, jestli chce novou kuchyň, nebo jen pocit, že mu něco neuniká. A to je rozdíl, který se do splátkového kalendáře nevejde.
