Článek
Zdeňka měla celý život finance na starosti společně s manželem, jenže praktickou stránku elektronického bankovnictví řešil převážně on. Po jeho smrti před třemi lety se musela naučit spoustu věcí sama. Běžné nákupy kartou zvládala, ale internetové bankovnictví jí připadalo zbytečně složité.
Její jediný syn Milan proto nabídl, že jí pomůže. Nastavil pravidelné platby za energie, pojištění a telefon a přibližně jednou za měsíc spolu prošli, co je potřeba zaplatit. Zdeňka mu časem začala důvěřovat natolik, že když přišla faktura nebo nějaký větší výdaj, pouze mu ji předala.
Podezřelé jí nebyly platby, ale příliš rychle mizející rezerva
Zdeňka měla kromě důchodu také úspory, které s manželem vytvářeli mnoho let. Část chtěla ponechat jako rezervu a část časem rozdělit mezi syna a dvě vnoučata. Peníze příliš nepoužívala. Zaplatila si z nich novou lednici, opravu střechy na chatě a jednou přispěla vnučce na notebook.
Proto ji překvapilo, když si přibližně po roce všimla, že na spořicím účtu zůstává méně, než očekávala. Milan jí vysvětlil, že poslední měsíce byly drahé. Zvyšovaly se zálohy za energie, platila pojištění domu a několik větších oprav. Zdeňka jeho vysvětlení přijala.
O několik měsíců později však chtěla uložit část peněz na výhodnější účet. V bance požádala pracovnici, aby jí pomohla projít zůstatek a pohyby. Právě tam si poprvé všimla pravidelné platby ve výši šesti tisíc korun. Odcházela každý měsíc na účet finanční společnosti. Zdeňka žádnou půjčku neměla.
Syn nejprve tvrdil, že musí jít o chybu
Zavolala Milanovi přímo z banky. Když mu přečetla název příjemce, chvíli mlčel. Potom řekl, že se na to doma podívá a pravděpodobně jde o špatně nastavenou platbu. Pracovnice banky jí ale ukázala, že převody probíhají už sedm měsíců.
Nebyl to trvalý příkaz. Platby byly pokaždé potvrzené jednotlivě. To znamenalo, že je někdo aktivně zadával. Zdeňka tentokrát nečekala. Požádala banku o vytištění několika měsíců transakcí a večer si se synem sedla ke stolu. Milan nakonec přiznal, že splátky patří jemu.
„Nejdřív jsem vůbec nerozuměla tomu, co říká. Pořád jsem čekala, kdy dodá, že mi to kdysi vysvětloval a já jsem zapomněla. Jenže nic takového se nestalo. Sedm měsíců mi z účtu platil vlastní půjčku a já o tom nevěděla,“ říká Zdeňka.
Dluh vznikl po problémech, které před rodinou skrýval
Milan se před dvěma lety dostal do finančních potíží. Jeho manželka přišla o část příjmů a současně museli řešit větší opravu domu. Vzal si spotřebitelský úvěr, původně přibližně na dvě stě tisíc korun. Později se přidala kreditní karta a několik dalších výdajů.
Zdeňce nic neřekl, protože se styděl. Když začal mít problém splátky zvládat, napadlo ho použít část matčiných úspor. Přesvědčil sám sebe, že jde pouze o dočasnou výpomoc. Po zlepšení rodinné situace chtěl všechno vrátit.
Nikdy se jí ale nezeptal. Milan argumentoval tím, že matka má dostatečnou rezervu a šest tisíc měsíčně jí prakticky nechybělo. Navíc předpokládal, že peníze stejně jednou připadnou jemu a dětem. Právě tato věta Zdeňku zasáhla nejvíc.
„Řekla jsem mu, že moje úspory nejsou předčasné dědictví. Dokud žiju, pořád jsou moje. To, že jsem mu jednou chtěla něco nechat, neznamená, že si z toho může začít vybírat splátky podle toho, jak se mu hodí,“ vzpomíná.
Největší problém nebylo čtyřicet dva tisíc korun
Milan během sedmi měsíců zaplatil z matčina účtu celkem dvaačtyřicet tisíc korun. Nabídl, že jí částku začne okamžitě vracet. Zdeňka ale v první chvíli peníze vůbec neřešila.
Mnohem horší pro ni bylo, že syn využil přístup, který dostal kvůli její nejistotě s technikou. Věděl, že výpisy podrobně nekontroluje, a právě proto mohl platby několik měsíců skrývat.
Požádala banku o zrušení jeho přístupu a nechala si všechno nastavit tak, aby platby mohla potvrzovat sama. Pracovnice jí několik funkcí ukázala a Zdeňka si postup raději napsala do sešitu. Milan její rozhodnutí nesl špatně. Tvrdil, že se kvůli jedné chybě chová, jako by byl zloděj.
Zdeňka mu odpověděla, že kdyby si jednou bez dovolení půjčil tisíc korun z kabelky, možná by mluvila o jedné chybě. Sedm měsíců pravidelných převodů už bylo rozhodnutí, které pokaždé udělal znovu.
Poprvé v životě si nastavili pravidla i mezi matkou a synem
Milan nakonec matce všechny peníze postupně vrátil. Trvalo mu to téměř rok. Zároveň začal vlastní dluh řešit s finančním poradcem a rodině poprvé přiznal, jak velké problémy měl.
Zdeňka se s ním nepřestala stýkat. Jejich vztah ale dlouho nebyl stejný. Především si přestala říkat, že mezi rodičem a dítětem se o penězích nemusí mluvit tak přesně jako mezi cizími lidmi. Dnes synovi klidně půjčí menší částku, pokud o ni požádá a řekne, kdy ji vrátí. Přístup k účtu už ale nikomu nedala.
„Dlouho jsem si vyčítala, že jsem si toho nevšimla dřív. Pak jsem pochopila, že jsem neudělala chybu tím, že jsem synovi důvěřovala. Chyba byla, že Milan začal tu důvěru považovat za možnost rozhodovat za mě. Myslel si, že peníze jednou stejně zdědí, takže si je vlastně jen bere o něco dřív. Jenže dědictví není záloha, kterou si děti mohou vybírat za života rodičů. Nejvíc mě nakonec nebolela ztracená částka. Peníze se vrátily. Mnohem déle trvalo vrátit pocit, že když někomu předám klíč k účtu, použije ho jen k tomu, k čemu jsem mu ho skutečně dala,“ uzavírá Zdeňka.
Zdroje: autorský text
