Článek
Radka pracovala jako účetní v menší firmě na okraji Olomouce a do kanceláře jezdila autem z nedaleké obce. Její kolegyně Monika bydlela asi deset minut od její obvyklé trasy. Když se na jaře změnil jízdní řád autobusů a Monika si začala stěžovat, že musí vyrážet z domu skoro o hodinu dřív, Radka jí jedno ráno nabídla svezení. Nic v tom nehledala. Měla cestu kolem a připadalo jí zbytečné, aby kolegyně čekala na zastávce, když jede kolem skoro prázdným autem.
První týdny fungovalo všechno bez problémů. Domluvily se vždy předem a Monika čekala u malé samoobsluhy na hlavní silnici. Pak ale přišlo pondělí, kdy napsala jen: „Zítra mě prosím zase vezmi.“ Radka si všimla, že už se neptá, ale nepřikládala tomu význam. Za pár dní se přidalo další ráno a zanedlouho čekala Monika u silnice každý pracovní den. Radka kvůli ní začala vyjíždět o deset minut dřív, protože kolegyně chtěla být v práci s předstihem a stihnout si v kuchyňce uvařit kávu.
Nejdřív jí ani nevadilo, že se domluva začala posouvat podle Moniky. Ta občas ráno napsala, že potřebuje vyjet o čtvrt hodiny později, protože nestíhá, jindy zase chtěla zastavit u bankomatu nebo u pekárny. Radka kvůli tomu dvakrát dorazila do kanceláře těsně před osmou, což neměla ráda. Když jednou přijela k samoobsluze a Monika nikde, čekala sedm minut se zapnutým motorem. Kolegyně pak nastoupila bez omluvy a jen poznamenala, že má příšerné ráno. Radka to přešla, ale začala si podobných drobností všímat.
Časem přibyly i zastávky cestou domů. Jednou potřebovala Monika vyzvednout balík, podruhé koupit něco v lékárně a jindy ji poprosila, zda by ji Radka nevysadila u obchodního centra na opačném konci města. Radka několikrát souhlasila. Když spěchala, řekla ne. Monika se sice neurazila, ale pokaždé dodala něco ve smyslu, že autobus by jí jel až za dlouho. Radka začala mít pocit, že každé odmítnutí musí vysvětlovat.
Jeden pozdní příchod změnil atmosféru
První větší problém přišel v červnu. Radka měla odpoledne vyzvednout dceru Elišku z rehabilitace a ráno Monice připomněla, že potřebuje odjet z práce přesně ve čtyři. Když sešla na parkoviště, Monika nikde nebyla. Zavolala jí a dozvěděla se, že ještě něco řeší s vedoucím a bude hotová za chvíli. Z pěti minut bylo skoro dvacet. „Já ale opravdu musím jet,“ řekla Radka do telefonu. „Tak dvě minuty počkej, už jdu,“ odpověděla Monika podrážděně.
Radka nakonec odjela bez ní. K rehabilitačnímu centru dorazila pozdě a dcera na ni čekala před budovou. Večer měla kvůli celé situaci nepříjemný pocit, přestože věděla, že udělala správnou věc. Druhý den byla Monika odměřená. Na obědě před ostatními prohodila, že si musela narychlo objednat drahý odvoz, protože ji někdo nechal ve městě.
Radka se tehdy poprvé ozvala. Připomněla jí, že není domluvená řidička a že ji vozí proto, že jí chce pomoct. Monika odpověděla, že to samozřejmě ví, ale že by očekávala trochu kolegiality. Tím rozhovor skončil, jenže ranní svezení pokračovalo dál. Radka si říkala, že nemá smysl dělat z jedné nepříjemnosti větší problém.
Odmítnutí, které už nešlo přejít
Po prázdninách se Radce pokazilo auto a na několik dní dostala od manžela jeho malé služební vozidlo. Hned první večer napsala Monice, že ji ten týden nebude vozit, protože má povolené jen cesty mezi domovem a prací a nechce dělat zajížďky. Monika odpověděla pouze palcem nahoru.
V kanceláři ale bylo druhý den znát, že je něco jinak. Monika se s ní bavila jen pracovně a při ranní kávě se před dvěma kolegyněmi zmínila, že některým lidem se člověk zřejmě hodí jen do chvíle, než po nich něco potřebuje. Radka se jí zeptala přímo, zda mluví o ní. „Nechci se hádat. Jen jsem si myslela, že když se spolu normálně bavíme, můžu se na tebe spolehnout,“ řekla Monika.
Právě tahle věta Radce vadila nejvíc. Nešlo už o benzín ani o desetiminutovou zajížďku. Došlo jí, že z pomoci se během několika měsíců stalo něco, co druhá strana považuje za automatickou součást jejich vztahu. Od dalšího týdne proto nastavila jednoduché pravidlo: svezení nabídne jen tehdy, když se jí to skutečně hodí. Žádné pravidelné ranní vyzvedávání.
Monika si našla jinou cestu do práce. Několikrát přijela s kolegou z vedlejšího oddělení, jindy autobusem. Jejich vztah zůstal slušný, ale už nebyl tak osobní jako dřív. Radku to nějakou dobu mrzelo. Pak si jedno ráno cestou do práce všimla, že má po dlouhé době klid, může si zastavit pro snídani a nemusí nikomu psát, proč pojede o deset minut později. Auto bylo zase jen její a s ním i rozhodování o tom, jak bude vypadat její den.
Zdroje: vyprávění Radky
